Prakticky všechny fotoaparáty jsou dnes vybaveny systémem automatického ostření. Lépe vybavené kompakty a všechny zrcadlovky dávají uživateli volbu, jakým způsobem ostřit. Tyto možnosti bývají označeny písmeny S, M a C.

S znamená "single", tedy znamená to, že systém po namáčknutí spouště zaostří a při domáčknutí se spustí závěrka. Zde dodám, že u profesionálně vybavených zrcadlovek lze nastavit systém měření i jinak - autofokus nereaguje na spoušť,ale na specifické tlačítko. To je ale řešení z pohledu amatérské fotografie velmi neobvyklé.
Toto "single" ostření nalezneme u všech jednoduchých kompaktů. Připomenu, že systém autofokusu (automatického ostření) vyhodnocuje informaci ze zaostřovacích bodů. Nedávno jsme si to připomínali v souvislosti s bodovým ostřením, princip aktivního a pasivního autofokusu jsme si též před časem vysvětlovali. Připomenu, že aparát je vybaven nejméně jedním, zpravidla více zaostřovacími body na snímači. Na těchto bodech (tvořených skupinou světlocitlivých buněk) přístroj vyhodnocuje kontrast během zkusmého ostření (proto aparát vždycky jakoby "bziknul" - to se pohybují čočky, jak autofokus hledá takové nastavení, ve kterém se na zaostřovacích bodech načítá největší kontrast. Po tomto "pokusu" se vrátí do toho místa, kde byl největší kontrast naměřen.

Při "single" režimu se toto stane při namáčknutí jednou. Jakmile ale přenastavíme přístroj na C neboli continuous, na průběžné ostření, zaostřovací systém neustále, tedy průběžně zkoumá rovinu ostrosti a drží optickou soustavu tak nastavenou, aby snímek byl stále zaostřen. Ono to zní složitě, ale podívejte se na naši ukázku: naše Iris běží k fotoaparátu. Tady vidíte sérii šesti snímků - vybral jsem ji ze série pětadvaceti obrázků, jež jsem pořídil zrcadlovkou Nikon 200 D. Všech pětadvacet snímků bylo ostrých - vybral jsem každý pátý, aby byl jasně vidět pohyb psa vůči přístroji. Myslím, že z ukázky je jasné, oč jde. Na snímcích je vidět i rovina ostrosti - všimněte si strniště, dobře ilustruje i hloubku ostrosti: jenom úzké pásmo je ostré,pak ostrost mizí. Pes se tedy drží v rovině ostrosti.

Tato ukázka je zjednodušená tím, že pes se drží uprostřed záběru. Z hlediska kompozičního je to nevýhodné, dokonce se dá říci i nepřípustné řešení -víme přece, že střed by měl být pro tvůrčího fotografa tabu. Budiž mi omluvou, že zde jde o více méně technickou ukázku. A tím se dostáváme k problémům: kdybych se snažil o kompozičně vyvážený snímek, asi bych musel dopředu zvolit ostřicí bod - konkrétně na zrcadlovkách si můžeme zvolit ostření více doleva nebo doprava.

K čemu to všechno je?
Konkrétně v případě "běžícího psa": když pes běží opravdu naplno, je těžké vystihnout ten nejlepší okamžik. Dobře je to vidět na poslední ukázce dole: je vybrána ze série osmi snímků, na tomto obrázku má pes legračně uši nahoře a vzpíná se na zadních, přičemž prach za ním dělá závoj prozářený zapadajícím světlem, tedy protisvětlem. Nikon 200D má rychlé sekvenční focení (5 fps), takže motiv se dá "pokropit" rychlou sérií. Pak se udělá výběr toho nejpodařenějšího snímku a zbytek se zahodí.

Skutečně profesionálně vybavené přístroje, profi zrcadlovky a některé kompakty mají "tracking AF" - to je speciální druh průběžného autofokusu, který zachytí objekt a sleduje ho v rovině ostrosti, i když se pohybuje napříč optické osy (na našem případě - kdyby pes začal kličkovat). Některé dokonce motiv udrží, i když se objekt na chvilku schová za jiný objekt (kdyby pes zaběhl za strom). To ovšem je opravdu speciální technika, která s rozumnou mírou spolehlivosti funguje jen v profi prostředí.

Dodejme ještě, že systém autofokusu závisí na dvou faktorech.
Jedním je snímač a procesor, tyto dva elektronické prvky musí být schopné rychlé spolupráce a vyhodnotit data včas. Pak je to samozřejmě systém ostření, tedy mechanického posunu čoček v objektivu. Zdaleka ne každý objektiv "stíhá" ostřit. Je tedy třeba systém vyzkoušet dřív, než půjdete naostro fotit dejme tomu automobilové závody. Existuje určitý limit, tedy určitá rychlost pohybu vůči fotoaparátu. Příliš rychlý objekt dokáže "vyjet" z kontinuálního ostření. Taky se stává, že v sérii jsou některé snímky ostré a některé neostré -objekt z roviny ostrosti "vypadl" a teprve v následujícím snímku ho autofokus "chytil". I to je důvod, proč zejména sportovní fotografie vyžaduje vysoce kvalitní objektivy, kvalitní nejen po stránce optické, ale i mechanické.