Možná, že by se mělo říkat "mechanické optické stabilizátory", ale vžil se pojem "optický" a při něm zůstaneme. Jak se dá posoudit jejich účinek? Dovolte mi, abych i o tom trochu skepticky zauvažoval a uvítám vaše názory.
Nejdříve k pojmu samotnému. "Optická stabilizace" je pojem, který vznikl, když byly stabilizační mechanismy umístěny jen v objektivech, bez ohledu na to, zdali ve výměn ných objektivech pro jednooké zrcadlovky, anebo v objektivech kompaktů. Pak přišla Minolta, později Konica Minolta s konceptem stabilizace snímače. Ve výsledku jde o totéž, je to jakési "lapání paprsku" s cílem usměrnit ho tak, aby během expozice paprsek odražený od (imaginárního) bodu dopadal na stále stejné místo. Impulsů je typicky 4000 za jednu vteřinu.

Výrobci uvádějí, že stabilizátorem umožní udržet o "dva stupně" delší časy. Tomuto údaji je třeba porozumět: jestliže běžně udržím 1/125, pak o jeden stupeň delší čas je 1/60 a o dva stupně 1/30.

Pro informaci, jaká část obrazu je vidět na ukázkách dole.

Další počítání: ultrazoom má rozpětí dejme tomu od 36 do 432 mm ekvivalent. Víme, že více méně spolehlivě udržíme rychlost záběrky, která je více méně rovná počtu milimetrů ohniskové vzdálenosti, takže tento objektiv vytažený na maximální ohnisko po nás bude chtít aspoň 1/500 sec. Když kratší, tím lépe. Se stabilizátorem stabilizujícím o dva stupně to znamená, že bychom mohli udržet 1/500-> 1/250 -> 1/125 sec. Na opačné, širokoúhlém konci by to bylo l/40 -> 1/20 -> 1/10 sec.
Takhle se to píše a opravdu to tak funguje. Stabilizátory stabilizují a v praxi ani příliš neprodlužují zpoždění spouště, protože stabilizují během ostření.

Ale jak to testovat?
Problém je v tom, že se a) ruce třesou každému, b) každému se ruce třesou jinak, c) i jedné osobě se jednou třesou ruce víc a jednou míň. Kdybychom chtěli opravdu seriózně testovat stabilizátory, museli bychom mít nějaký fototřas, který by kontrolovaně a standardně roztřásal nějakou platformu. Takové fototřasy jsem viděl letos na Photokině, měli na stánku Samsungu i Canonu. Jen pak bychom mohli spolehlivě porovnávat výkony jednotlivých stabilizátorů.

Pokud ale zkoušíme stabilizovaný foťák "v ruce", pak samozřejmě docházíme jen k velmi přibližným výsledkům. Zjistíme, že se nám někdy podaří uspokojivě "ustabilizovat" obraz s delší expozični dobou o čtyři stupně! Navíc, hodně záleží i na tom, jak velký má být výsledný snímek. Pro snímky pohlednicového formátu stačí méně ostrý snímek, než pro plachtu 30x40 cm.

Poslání této úvahy? Stabilizátory jsou vynikající pomůcka a na rozdíl od nesmyslného zvětšování počtu megapixelů stabilizátor opravdu zlepšuje technickou kvalitu našeho fotografování. Před čím bych ale varoval jsou "testy z ruky". Při testech zkoumejte testovací podmínky, metodiku. Samozřejmě, že i polní, praktické testy jsou užitečné, ale co mi připadá směšné je to, když někdo (jak jsem na to právě včera narazil na jednom zahraničním webu) před vánocemi očividně preferuje jednu značku, vybranou z pěti, na základě "testu z ruky". A hádejte, kterápak značka je na reklamách toho webu?

Ukázky:

Nahoře ukázky z obrázků pořízených 1/25 při ohnisku odpovídajícímu 380 mm (to by zasluhovalo 1/400 sec, tudíž jde zde o čtyři stupně delší expozici), fotografováno s vypnutou stabilizací. Jsou zde velké rozdíly ve stupni rozmazání.
Dole jsou ukázky, jak to dopadlo se zapnutou stabilizací . Výsledek jasně hovoří pro stabilizaci, ale někdy se to povede lépe, jindy hůře. Nejlepší je jasně vpravo dole, nejméně se povedl vlevo nahoře, ale i ten je lepší, než "nejlepší ze špatných" nahoře.
Snímky pocházejí z přístroje Nikon Coolpix S10.