Každý objektiv je definován několika základními parametry. Asi ten nejdůležitější je - pro jaký fotoaparát je objektiv určen. Na světě je několik typů či způsobů uchycení objektivu do těla fotoaparátu - dříve to bylo šroubové uchycení, už dávno se používá upínacích zařízení, tzv. bajonetů. Ty ovšem mají mnoho dalších funkcí - přenášejí informace mezi objektivem a tělem přístroje, zajišťují ostření a nastavování clony. Další údaj je světelnost, tedy "nejmenší clona". Čím menší je číslo, tím větší je průměr clonového otvoru. Světelnost F4.0 je slušná, světelnost F2.8 je dvakrát větší, co je ještě víc, to už jsou vysoké světelnosti. Objektivy typu "zoom" mívají dvě - protože světelnost se obvykle mění v souvislosti se "zoomováním". Čím víc "přibližujeme", tím světelnost po určitou mez klesá. Jen ty nejlepší zoomy mají stálou světelnost v celém rozsahu "zoomování".

Zoomování souvisí s ohniskem a to je třetí důležitý parametr. Označujeme ho malým písmenem f (od slova "focus", tedy ohnisko). Je to označení vzdálenosti optického středu objektivu od citlivé plochy, dříve to býval film, nyní je to snímač digitálního aparátu.
A teď pozor.
Bavíme se o objektivech pro jednooké zrcadlovky. Zkušenosti z fotografické praxe nás naučily orientovat se ve vztahu ohniska a úhlu záběru. Nejčastěji jsme fotografovali na kinofilm a od té doby víme, že ohnisko 50 mm má úhel záběru cca 450. Objektivům s touto ohniskovou vzdáleností se říkalo "základní" nebo též nesprávně "normální" (nesprávně proto, že nejsou žádné "nenormální" objektivy). Kratší ohnisko než 50 mm vede k širšímu úhlu záběru, takže se dostáváme do oblasti širokoúhlých objektivů, delší ohnisko pak zužuje úhel záběru, čili jde o dlouhoohniskové objektivy, též se od hranice dejme tomu 135 mm mluví o teleobjektivech".

Dokud byl kinofilm králem, nebyly žádné problémy. Potíž ale nastala v okamžiku, kdy se začalo používat snímačů, které jsou menší než kinofilmové pole. Příčina se snadněji ukáže než slovy vysvětlí:

Na diagramu máme formát A (větší) a formát B (menší). Vzdálenost objektivu od objektu se nezměnila, stejná zůstala vzdálenost objektivu od promítací plochy. Co se ale změnilo je úhel záběru. Ten "modrý" je podstatně menší, tedy užší, než ten "červený". A to je podstata "crop faktoru".
Kinofilmové pole má rozměry 24x36 mm. Snímače - kupříkladu - většiny zrcadlovek Canon mají rozměry 22.2 x 14.8 mm. Tomuto rozměru se říká APS-C. Abychom získali představu o úhlu, musíme násobit fyzickou ohniskovou vzdálenost vyznačenou na objektivu faktorem 1,6x. Takže dejme tomu ohnisko 50 mm, které bude mít na kinofilmovém přístroji zobrazovací úhel cca 450, bude mít na snímači APS-C ohnisko odpovídající 80 mm. Jeho zobrazovací úhel bude cca 300.
Přístroje Nikon mají o něco větší snímače 23.6 x 15.8 mm, označované DX. Ty mají prodlužovací faktor 1,5x. Zmíněný objektiv o délce ohniska 50 mm tedy bude odpovídat ohnisku 75mm. Naopak zrcadlovky Olympus mají snímače menší , 18x13,5 mm s crop faktorem 2x.


Na ukázce nahoře je vlevo 50 mm objektiv Zuiko Olympus - po vynásobení crop faktorem má 100 mm, kdežto 50 mm objektiv Canon jen 80 mm.

A co kompakty?
Zde je to ještě složitější. Obvykle se u nich neuvádějí rozměry v milimetrech, nýbrž "úhlopříčka", přičemž tato úhlopříčka uváděná v palcové míře je dokonce přepočítávaná metodou z doby, kdy se v televizních kamerách používaly snímací elektronky a do úhlopříčky se brala vnější míra. Takže vám nepomůže Pythagorova věta, když byste se chtěli pokusit vypočítat rozměr dejme tomu snímače 1/1.7´´. Na objektivech kompaktů čteme opět fyzickou ohniskovou vzdálenost, avšak zbytečně bychom si lámali hlavu s crop faktorem (i když samozřejmě i zde existuje). Výrobce sám uvádí i přepočítaný ekvivalent ohniska, například 28 až 105 mm.