Rok 2010 je ve znamení nástupu těchto kompaktů nekompaktů, zrcadlovek nezrcadlovek. Vyrábí je Olympus a Panasonic, přidal se Samsung, otevřeně se chystá Sony a neotevřeně prý Canon i Nikon. No jo, ale jak je to s rychlostí ostření? Zatím... nic moc. Proč? A jak to bude dál?

Zpoždění spouště je jeden z nejnepříjemnějších neduhů digitální fotografie. Bývaly doby, kdy vteřina=žádná míra, dnes je zpoždění kompaktů s namáčknutím obvykle neměřitelné, s bez namáčknutí do 0,5 sec podle použitého objektivu a hlavně podle světelných podmínek. Proč to je?

Měření kontrastu je základní princip zaostřovacích systémů kompaktů - a také oněch novodobých "jakoby zrcadlovek". Využívá se zde faktu, že zaostřený obraz je zároveň kontrastnější než obraz nezaostřený. Při procesu měření zaostřovací motorky v objektivu projedou určitou dráhu a zařízení sleduje, v kterém bodě je dosaženo největšího kontrastu. Jak pozná, že je největší kontrast a je tudíž zaostřeno? Při největším kontrastu je napočteno nejméně odstínů. Pro názornost si to ukažme na příkladu. Na tomto obrázku jsou jen dvě hodnoty, černá a bílá s ostrým předělem, tedy větší kontrast nemůže být:

Podívejme se na histogram tohoto obrátku. Nejdřív si pomyslíte, že na něm nic není. Ale je! Jsou tam dvě čárky, dvě hodnoty, hodnota "nula", tedy černá a hodnota "255" tedy bílá, na levém a pravém okraji. Střední hodnota je skoro 128:

V další fázi pokusu rozostříme původní obrázek, aby vypadal asi takto:

Je pořádně rozostřený. Jak to bude vypadat s jeho histogramem? Teď už je tam těch tónů požehnaně, plných 163!

Na tom principu to funguje, optická soustava se nastaví na to místo, na kterém byla, když bylo napočteno nejméně tónů. No a je logické, že to nějakou dobu trvá a že to trvá déle, když a) fotíme málo kontrastní objekt, b) je bídné světlo.

Měření fázového posunu je druhá metoda pasivního autofokusu. Používá se v jednookých zrcadlovkách - zde uvedené schema jsem převzal z propagační stránky firmy Sony. Na obrázku je vidět, že paprsky dopadnou na zrcátko a projdou jím , ano, zrcátko je v jednom místě polopropustné a pak se odrazí od dalšího zrcátka a dopadá do zaostřovacího senzoru umístěného na dně přístroje. Když sklopíte zrcátko, AF senzor tam uvidíte. Znamená to, že zde není ve hře snímač, ale tento speciální AF senzor. Ten pracuje na jiném principu než na výše uvedeném.

I ten je patrný ze schematu. Vidíme, že se světelný proud dělí. Světlo které prošlo dvěma od sebe vzdálenými body v objektivu je vedeno odděleně a zařízení pak porovnává průběh světelné vlny. Dokáže analyzovat, zdali je optická soustava nastavena před nebo za rovinu ostrosti a zaostřovací motorky dostanou pokyn pohnout zaostřovací čočku správným směrem - už to samo o sobě šetří čas, nemusí se šátrat, zkusmo hledat, zařízení "ví" kam má jít.

Zpátky k praxi
Ostření pomocí kontrastu je doména kompaktů a také oněch novodobých hybridů, tedy kompaktů s většími čipy a výměnnou optikou. Rychlost zaostřování je tedy podobná jako rychlost režimu kompaktů anebo zrcadlovek, avšak v režimu live view (pokud je ostřeno "na kontrast"). Záleží ovšem i na konstrukci objektivů. Ukazuje se, že pokud používáme konvertory na těchto hybridech, výrazně se prodlužuje doba nutná k zaostření. Je tedy třeba velké obezřetnosti při volbě optiky. Podle mých dosavadních zkušeností jsou pro hybridy optimální jednoduché objektivy, na př. ploché "pancake" objektivy, s jejich nasazením si můžeme troufnout i na živou fotografii. Pokud se má hybridní systém vážně prosadit oproti DSLR, výrobci budou muset tento problém řešit, pokud možno co nejdříve, než se rozkřikne, že hybridy jsou loudové. Což momentálně jsou.