Je to věda a zároveň je to součást praxe. Jde o to, aby obrázek měl co největší rozsah ostrosti, tak nějak bych se to pokusil - snad srozumitelně - vysvětlit. Na začátek vytknu jednu výhradu. "Ostré", to je do značné míry subjektivní pojem. Náčelník Sokolí Oko má jinou představu o tom, co je ostré než osmdesátiletá babička, která nosí desetidioptriové brýle. Aby se přece jen vnesl do věci pořádek, byl zaveden pojem rozptylový kroužek. Vchází z předpokladu, že bod je vždy zobrazen jako ploška. Když je ta ploška malá, vnímáme ji jako bod. Takže, pásmo, ve které se zobrazené body budou jevit jako body a ne plošky, je pásmo ostrosti. V době, kdy se používal kinofilm, byl rozptylový kroužek stanoven na 0,03 mm. Pokud tedy měl zobrazený bod tento průměr, byl zobrazen ostře. Jakmile byl kroužek větší, zobrazení bylo neostré. Digitální fotografie vše změnila. Snímače kompaktů mají rozměr čipu jak nehet od malíku: jak velký má být rozptylový kroužek? Na tuhle zapeklitou otázku vám žádný výrobce nedá rozumnou odpověď.

Hyperfokální vzdálenost bývá různě definována. Radka ji na Paladixu vysvětluje takto:

Hyperfokální vzdálenost se definuje jako vzdálenost, od které, když je objektiv zaostřen na nekonečno, je vše až do nekonečna ostré, čili přední hranice pásma ostrosti při zaostření na nekonečno. Tato vzdálenost závisí na ohniskové vzdálenosti objektivu, nastaveném clonovém čísle a v neposlední řadě také na tom, co ještě považujeme za ostré a co už ne.

Roman Pihan ve své skvělé knize Mistrovství práce s DSLR vychází z pojetí, jež zveřejnil i na svém webu Fotoroman. Tam píše:

Hyperfokální vzdálenost není nic jiného, než konkrétní aplikace principu hloubky ostrosti. Princip je v tom, že při zaostřování objektivu na delší a delší vzdálenost se prodlužuje i zadní hloubka ostrosti. Při zaostření objektivu na určitou vzdálenost dosáhne zadní hloubka ostrosti hodnoty "nekonečno" a právě v tuto chvíli platná zaostřená vzdálenost je nazývána hyperfokální vzdálenost.

Ve svých seminářích vysvětluji hyperfokální vzdálenost v souvislosti s maximálním proostřením, kdy ostříme a cloníme tak, aby "bylo ostré všechno". Je to ted širší definice, než jakou používá Roman, zní asi takto:

Hyperfokální vzdálenost určuje takovou rovinu zaostření při dané cloně, ohnisku a velikosti čipu, kdy vzdálená hranice hloubky ostrosti sahá do nekonečna a bližší hranice zasahuje nejbližší objekt scény.

Vysvětleme si to na příkladu. Podívejme se na tento obrázek:

 


 

Použil jsem ohnisko 24 mm (zoom 24-70) na full frame přístroji Canon EOS 5D Mark II. Zaostřeno je na sochu v popředí, clona F2.8. Srovnejme kresbu popředí a pozadí:

 

 

Výsledek není překvapující. Jde o výřezy 1:1, pozadí je zcela neostré. Popředí je tak ostré, jak jen to dokáže vykreslit objektiv "na plnou díru". Já to říkám pořád, že tahle 24-70 od Canonu není nic moc, je rozhodně horší než analogický objektiv od Nikonu, ale to je jiný příběh, jak praví básník. Je to ukázka malé hloubky ostrosti při plném odclonění, tedy při otevření objektivu na nejmenší clonu, na jeho světelnost.

V další ukázce zacloníme na maximum, ted na clonu F22. A ostříme pořád na sochu, tedy zaostřovací vzdálenost je 1 m: tak totiž byla socha od přístroje vzdálena.

 


 

Rozdíl je nápadný - obrázek se výrazně proostřil, je ostřejší jak pozadí, tak ale i popředí, třebaže rovina zaostření zůstala stejná, tedy 1 m:

 

 

Teď ale začneme čarovat. Přepnu na ruční ostření a zaostřím podle stupnice na 1,5. Přenesu tedy rovinu ostření dopředu. S clonou nedělám nic, nechám ji na F22:

 


 

Teď si porovnám partie zezadu (lampa) a předek (socha):

 

 

Vidím, že vzdálená partie je po zaostření na 1,5 m ostřejší, než když jsem ostřil rovnou na sochu, tedy na 1 m. Partie vpředu, tedy socha, je stejně ostrá jako na první ukázce, třebaže už na ní neleží rovina zaostření. Proč? Protože ji zasáhl bližší okraj hloubky ostrosti. Stalo se prostě to, že jsem celou hloubku ostrosti posunul dozadu a prospěch z toho má vzdálenější partie a bližší nebyla poškozena. Nicméně, experimentujme dál. Necháme clonu F22 a zaostříme na 3 m. Výsledek je zde:

 


 

Moc na něm nevidíme, proto si zase otevřeme dvojičku předek - zadek:

 

 

Je zřejmé, že vzdálenější partii se moc nepomohlo, ale zato se ublížilo bližší partii, tedy soše, je méně ostrá než na předchozí ukázce. Vysvětlení prosté: ta bližší hranice hloubky ostrosti leží na polovině vzdálenosti mezi rovinou zaostření a fotoaparátem. Dokud jsme ostřili na 1,5 m, polovina vzdálenosti je 0,75 m a tam jsme se s naší sochou vzdálenou metr od foťáku bohatě vešli. Jenže polovina vzdálenosti 3 m až nula je 1,5 m a to už jsme s hranicí moc daleko od sochy. Že to tak je, o tom se přesvědčíme, když zaostříme na 5 m. Vzdálené partii moc nepomůžeme - a soše hodně ublížíme:

 


 

 

 

 

Shrnutí:
Poučení z experimentu je snad zřejmé. Pro maximální námi technicky dosažitelné proostření je třeba nastavit vysokou clonu, ta zaručí maximální dosažitelnou hloubku ostrosti. Pokud nám leží nejbližší objekt na rovině zaostření (tedy: pokud ostříme přímo na něj), přijdeme o pásmo ostrosti mezi objektem a námi a škodný je na tom zadek. Proto je dobře ručně zaostřit dále než je nejbližší objekt. Na jak "dále"? Maximálně na dvojnásobek vzdálenosti mezi námi a nejbližším objektem. Když je od nás metr, tak na dva metry. Když je dva metry, tak na čtyři. A ve volných chvílích můžeme machrovat s pojmem "hyperfokální vzdálenost".

Na závěr jsem připravil ještě dvě srovnávací tabulky - jsou na nich vedle sebe vyskládané "zadky" a "předky". Na nich jsou rozdíly v ostrosti velmi dobře vidět:

 


 

 

 


 

A ty mýty?
Především, není pravda, že hyperfokální vzdálenost je nějaká přesně definovaná vzdálenost. Navíc nezaručuje, že vše bude opravdu ostré - nezapomínejme, že pásmo zvané hloubka ostrosti je hodně pružné, že ostrost postupně klesá od roviny zaostření jak směrem od nás dál, tak k nám blíž. Existují tabulky pro výpočet hyperfokálních vzdáleností. Já se držím spíš té selské zásady: hodně cloňte a zaostřete o fous dál, než leží ten nejbližší objekt.