Je to snad jediný fotoaparát – o kterém vím – že se vyrábí v Evropě a prodává za jakž takž normální peníze. Není toho mnoho, o by se o něm dalo říct dobrého, až na to... že dobře fotí. Nicméně nepředbíhejme. Verze Leica X1 pochází ze září 2009, recenzoval jsem ji v lednu roku následujícího a když se dnes k té recenzi vrátím, vidím, že se toho v podstatě moc nezměnilo, zato v detailech ano, naštěstí k lepšímu. Ta X1 byla první kompakt s pevným sklem, tedy s objektivem s pevným ohniskem – a nevýměnným. Až rok na to přišel Fujifilm X100 s podobným konceptem. Ten ovšem má hybridní průhledový hledáček, kdežto tahle Leica má jen displej – zůstal malý displej 2,7 palce s jenom 230 tisíci body, což je u foťáku, za který máte zaplatit nějakých 45 litrů (cena nebyla stanovena, je to "kvalifikovaný odhad") opravdu kuriozita. Dodává se k tomu elektronický hledáček, velmi kvalitní, velmi drahý, měl by stát dalších deset litrů, takže by vás celá ta věc přišla na pětapade. Což je o to větší kuriozita, že k přístroji pasuje olympusí EVF určený pro řadu PEN (a OM-D), který je za polovic (pozor, musí to výt hledáček V2, ten s nižším rozlišením na Leice nefunguje).

Přístroj má velký čip CMOS APS-C a rozumné rozlišení 16.2 Mpx (měl 12.2), takže snese navýšení ISO. Fotí do JPEG a RAW, tedy DNG – už posledně jsem se pozastavoval, že umožňuje buď jenom JPEG nebo kombinaci JPEG a RAW. Pokládal jsem to za chybku, nicméně předešlu poznámku či korekci:

Tenhle foťák kouzelně fotí v černobílém režimu. Když zkombinujete JPEG+DNG a fotíte černobíle, v DNG máte plnohodnotný záznam, samozřejmě včetně informací o barvě a můžete si barevnou fotku, anebo JINAK černobílou fotku kdykoli udělat.

 

 






Objektiv má pevné ohnisko odpovídající 36 mm kinofilmového formátu. I to je známka nostalgie, tohle bývalo ohnisko z doby kinofilmové klasiky. Je to dobré na street photo, světelnost F2.8 je velmi slušná a vzhledem k dobrému výkonu v nízkých světelných hladinách si můžete troufnout i na živou fotku v interiéru. K tomu je přístroj určen především, k leikaření klasického typu. Na krajinu je to ohnisko moc dlouhé a na sport darmo mluvit. Objektiv je Elmarit, extrémně kvalitní.

Vzhledově se přístroj nezměnil, je oněco větší a těžší než předchůdce, měří 124 x 69 x 52 mm a váží 345. Zápis je samozřejmě na karty rodiny SD.

Ovládání a menu
Ovládání se nezměnilo a proto cituji původní recenzi. Na horní stěně jsou dvě kovová kolečka, jedno pro doby osvitu, druhé pro clonu. Obě mají A režim. Jakmile nastavíte A na obou, jste v programu, při nastaveném A na jednom nebo druhém jste v prioritě jednoho či druhého a když máte na obou čísla, jste v manuálu. Kolečka už mají dobrou aretaci, to je jedna z drobných změn k lepšímu od minula. Clonové kolečko prozrazuje, že největší clona je F16. Což je dobře, ona ta F22 obvykle nevede ke kvalitním fotkám.

Vzadu máte vlevo od displeje tlačítka pro (shora) přehrávání a mazání, nastavení bílé, ISO a "info", což je fakticky funkční menu. Velké menu je na středovém tlačítku čtyřcestného voliče, na kterém máte přiřazen nahoru kompenzaci expozice, vpravo režim blesku, dole přepínání AF a manuálního ostření (ostří se rollerem pod horní hranou vzadu) a vlevo je samospoušť. Ovládání je spartánské. Rollery jsou dva, ten pod hranou, krom MF ostření pomáhá při listování v menu, druhý kolem čtyřcestného voliče. Posledně jsem design velmi chválil, dnes jsem skeptičtější. Ano, je to milé retro, ale za ty peníze mi přijde hodně plechový. Podobně mě rozladil Fuji X100, to už X10 je o něčem jiném. Měl jsem v ruce stříbrný model, možná že ta plechovost na černé verzi nebije tolik do očí. Chválil jsem vyskakovací lesk, dobrá, ale má tendenci vyskakovat sám, protože šoupátko hodně vyčnívá z povrchu a brká o bok.

Menu je jaksi jednokapitolové. V pohybu nám pomůže roller pod hranou. Kapitol je ve skutečnosti sedm a nebýt záložky u pravé strany obrazovky, těžko by se nám tu pohybovalo.

V prvním okně lze nastavit automatiku ISO – nejkratší čas, při němž se zvedá ISO, je 1 / 30, to mi přijde hodně dlouhý čas. Lze nastavit horní hranici ISO, rozumné je zřejmě 1600.

Další důležitá položka je Preset Film, to jsou režimy snímání. V barvě je to standard, vivid je zvýšená a natural snížená saturace, pak je skvělá černobílá a kontrastní čb. Doostření má pět stupňů, implicitně je na středu, totéž platí o kontrastu a saturaci. Počítá se tedy i se schopností orientovat se při tvorbě obrazu, jakkoli si myslím, že nejlépe udělá ten, kdo se spolehne na RAW a zpracování v solidním softwaru.

Jak se s ním fotí
Model X1 byl zoufale pomalý, tenhle aparát je už jenom pomalý. Probouzí se po zapnutí sice dál za 1,7 sec, se vzbouzením ze spánku je to horší. Nejdřív se vypíná LCD a to pak je vzbouzení celkem rychlé, ale když se vypne celý a přejde do sleep režimu, pak počítejte se 3 sec prodlevy a úplně zbytečným nápisem oznamujícím, že jsme se probudili. Také ostření se odposledku velice zrychlilo, což neznamená, že je rychlé. Zrychlilo se i sériové focení na 5 fps. A baterka vydrží 300 fotek, i to je značné zlepšení.

Mnohé ale bude odpuštěno, jakmile se přejde na obrazovou kvalitu. Zde je málo co vytknout. Soudková vada je zanedbatelná.

 


Vinětace i při F2.8 nepatrná, při vyšších clonách žádná.

 


Aberaci bychom taky těžko hledali.

 


To jsou tedy východiska objektivu Elmarit. Kresbu posoudíte sami na ukázkách.
Citlivost v ISO je další silná stránka – do 1600 jsme v pohodě, 3200 ISO je použitelné a 6400 je nutno zpracovat, ale v nouzi se i z toho dá vytáhnout obrázek.

 


Jak jsem se zmínil, přístroj v širokém rozsahu umožňuje nastavit doostření, kontrast a sytost. Ovládání redukce šumu nemá žádné, což je bezpochyby značné opominutí. Když pak fotíte souběžně v JPEG a DNG, rozdíly v obrazovém podání jsou značné. Dovozuje to následující ukázka snímku pořízeného při 3200 ISO. Vlevo je JPEG, vpravo DNG vyvolaný v Camera Raw 7 bez jakéhokoli ladění, tedy v souladu s nastavením přístroje. Vše bylo v základním nastavení CR, tedy doostření 25 a redukce šumu nula. Přesto snímek vyvolaný z DNG je příjemněji barevně laděný a má výrazně menší šum.

Shrnutí
Leica X2 je zapeklitý fotoaparát. Na první pohled má zoufalý nepoměr cena / výkon. Kdyby stála 25 tisíc, řekli bychom, že je drahá, ale za kvalitu se platí. Jenže ona bude stát víc jak dvakrát tolik. Pak by bylo potřeba, aby to na ní bylo vidět. Hodinky Breitling ukazují tentýž čas, jako Prim.Ani v tomto ohledu tahle Leica neexceluje, vypadá trochu jako Opema z toku 1958. Neovládá se nijak snadno, menu je nepřehledné a přístroj nenabízí žádné softwarové vychytávky, ba dokonce nemá video, ne snad, že by mi to osobně vadilo, nicméně video dnes umí každý mobil a každý kompakt za patnáct set. Jenomže... přístroj krásně fotí. S pevným úhlem záběru, takže ten, kdo by si ji vzal za svoji, se naučí vnímat svět specifickým úhlem. Pomůže mu zvládat světelné rozdíly převede ho přes úskalí nízké světelné hladiny. Opravdu to není pro každého. Jsou to housle pro velmi specifického houslistu.

Ukázky:
Č. 10 je 3200 ISO, č. 11 je 2000 ISO.

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10
11 12


Chcete znát názor prodejce, zhlédnout krátkou video-prezentaci prodejního balení, znát aktuální prodejní cenu a vidět nové snímky z digitálního fotoaparátu Leica X2 ?