Začal červen a vstoupili jsme do třetí třetiny prvního kola naší fotografické soutěže. No a protože je pátek, zamyslím se nad některými novinkami. Předešlu, že jsem jedním z pěti porotců bez práva veta anebo s výbavou tuplovaných hlasů. No a samozřejmě kolik hlav, tolik smyslů a každý se díváme na věci jinak. Mně se například líbí fotografie toho typu, jakou poslal František Bělecký.

 


Nic senzačního na ní není a právě to se mi na ní líbí. Je to obyčejná lidská situace, zachycená věcně, bez nejmenšího artistního vkladu. Černobílé provedení podtrhuje její všednost. Osoba na obrázku ví o fotografovi a tváří se naprosto věcně, lhostejně. Ono to fotografování, to je vždy zásah do lidské situace, narušuje lidské vazby, nutí k sebestylizaci. Nic takového se tu nestalo. Snímek se jmenuje Předoperační vyšetření – je to název ironický, možná měl naznačit, že jde o nějaké hobby, aby fotka pasovala do soutěžního tématu S tebou mě baví svět. Mně se ale líbí ta neokázalost, naprostá přirozenost fotografie. Někdy si říkám, jak asi by fotografie jako způsob vyjádření vypadala, kdybychom mohli zachycovat rovnou vjemy oka, že by odněkud z mozku vedl obrazový výstup. Tím bychom odfiltrovali ten rušivý prvek fotoaparátu, objektivu a celého toho humbuku kolem. Myslím, že tak ějak jako je tahle fotka by vypadaly to fotky rovnou z mozku. Nicméně je to asi fotka, která nesedne každému a tak se o její umístní s někým v porot přetahuju...

Zaujal mě i snímek Václava Kříže Na pláži. Je ze zcela jiného soudku. Po kolena ve vodě tam stojí dvojice, vidíme atletická záda nějakého muže, zakrývá pohled zřejmě na ženu. Vpravo dva mladíci pokukují, tušíme, že mu závidí, kdo ví, co jim táhne hlavou. Vše je zabráno poněkud odspodu a prohnáno nějakým filtrem navozujícím efekt cross processingu. Tím je obraz zbaven nádechu plážové líbivosti. Podtrhlo se tím jakési napětí, které v obrazu je. Znepokojující je i mírný sklon horizontu. Na první pohled jsem nad ním pokrčil rameny, ale pak mě chytil … a hned jak dopíšu mu přidám body!

 


Roman Fábik šel ještě dále v míře stylizace ve snímku Bledé tváře. Tyhle kostýmované taškařice jsou prvoplánově vděčné na focení – ale zde se autorovi podařilo přejít přes stádium pouhého mechanického zachycení převleku. Vytvořil složitou, až poněkud nepřehlednou kompozici. Ten zmatek je snesitelný jen proto, že se opírá o nehybnou figuru v pravé části obrazu a celé je to navěšeno na osu trosky deštníku. Je to skoro monochromatické... a patří to asi k fotkám které nesednou každému. V naší porotě jsem jí vybojoval momentálně 10. místo, jsem zvědav, jaký osud bude mít dál.

Snímek zpěvačky Kristýny od Roberta Poledníka je ukázka „fotky z Photoshopu“, ať už ji upravoval jakkoli. Vtáhl figuru v barvě, zbytek převedl do černobílého a deformoval to. I tak možno naložit s fotkou. Myslím si ale, že to původně tvůrčí záměr nebyl, že spíš jde o poslední záchranu... Nicméně snímek svoji dávku zajímavosti má a stojí za to se nad ním zastavit.

Skončím dnešní prohlídku snímkem Bedřicha Sebery „Svatý Václave“. Je to milá fotka, dýchá na mě z ní duch šedesátých let, tenkrát se takového legrácky hodně fotily. Což rozhodně není výtka! Autor připomíná moc užitečnou zásadu „obrazového kontrastu“. Specifické fotografické postupy dokáží dát do souvislosti věci a motivy, které fakticky žádnou souvislost nemají. Vždy je třeba hledět „co je za motivem“, eventuálně pod motivem, jako zde... Tady se ten paradox povedl v čisté podobě a vznikla fotka možná nenáročná, ale rozhodně zábavná.