Paní M.V. mi poslala rozsáhlý mail se spoustou dotazů stran ostřicích bodů. Zašťourala do vosího hnízda. Ostření, to je dnes úzké hrdlo fotografické techniky. Vše ostatní je vyřešeno víc než dobře, jen s tím ostřením jsou problémy. Zkusme se na to podíval blíž. Protože je to složité, musím článek rozdělit na dvě části. Zde pojednám o ostřicích bodech jako takových.
Nejdříve ty dotazy:
S postupem času se na trhu objevují přístroje se stále větším počtem zaostřovacích bodů AF. Pravděpodobně to svou výhodu má, na druhou stranu – množství zaostřovacích bodů asi zdaleka nezaručuje perfektní zaostření. Zajímalo by mě, jak se takové velké množství ostřicích bodů nastavuje, jaké možné varianty zde existují a pro jakou konkrétní situaci lze příslušné nastavení využít. Co se týká ostřicích bodů, není mi jasné, jak režim zaostření probíhá, bude-li vybraných více bodů AF. Pokud je jeden bod „středový“ a ostatní vybrané body jsou „pomocné“ – jakou konkrétní funkci má středový a jakou funkci mají pomocné body?
Pokud budou vybrané všechny zaostřovací body (nebo více rovnocenných bodů), jak bude AF při ostření postupovat? A kdy – v jaké situaci – má tento režim smysl? V situaci, kdy jsou všechny prvky před objektivem v rovině ostrosti, asi problém nebude (to je však ideální, nereálné). Co ale v případě, kdy před objektivem jsou objekty v různých vzdálenostech a tyto různě vzdálené prvky jsou „zachyceny“ některými ostřicími body? Jak AF postupuje – rozhoduje? Který ostřicí bod má prioritu – největší kontrast? Co když to ale není ten „správný“ objekt, na který chci zaostřit? Nebo, co když je ostřicích bodů s velkým kontrastem víc a zachycují objekty v různých vzdálenostech?
Do jaké míry má smysl zvyšovat počet ostřicích bodů? Není pak práce s jejich výběrem či ovládáním kontraproduktivní?

Pokus o odpověď
Především je třeba vzít v úvahu, že se dnes používají dva systémy automatického ostření, v poslední době dokonce oba současně (hybridní systémy). Je to jednak systém na principu analýzy kontrastu, druhý je na principu fázové detekce.

Fázová detekce
Začnu tím složitějším. Každý AF systém používá fotodiody, tedy ona polovodičová zařízení, která převádějí energii světla na elektrický náboj. AF bod pro fázovou detekci je složen ze dvou vedle sebe položených řádků fotodiod. Světelný paprsek na ně dopadne po průchodu dělicím hranolem. Pokud je dobře zaostřeno, rozdělený paprsek dopadne na stejné místo na řádku. Pokud není zastřeno, dopadne na různá místa a AF systém dá pokyn motorkům v objektivu, aby zkusily pohybovat čočkou do té doby, než se rozdělené paprsky srovnají na obou řádcích.

Pokud jsou ty řádky položeny na snímači vodorovně, jsou schopné vnímat a analyzovat paprsky odražené od svislých linií. Světlo odražené od vodorovných linií nevidí. Proto se začaly používat ostřicí body křížové. Sestávají z dvou dvouřádkových pásků, posazených do tvaru křížku. Tyto body jsou tedy citlivé na paprsky odražené od čehokoli.




AF modul Canonu

Analýza kontrastu
Opět jde o řádky fotodiod. Ty zjišťují, při jakém nastavení pohyblivé čočky v objektivu zaznamenávají nejméně jasových hodnot. Ideální by byly dvě hodnoty – odpovídající černé a bílé. To nikdy nenastane, ale systém se snaží čočku postavit do takové pozice, aby odstínů bylo nejméně – aby byl největší kontrast. Tam je zaostřeno.

Technické řešení

Zaostřovací modul fázové detekce v zrcadlovkách je umístěn na dně těla přístroje. Světlo prochází polopropustnou částí zrcátka, odrazí se od pomocného zrcátka kolmo dolů a jde do modulu. Proto zrcadlovky takto vybavené nemohou mít zaostřovací body po celé ploše obrazu, jsou rozmístěné v centrální oblasti. Na obrázku vpravo je řez zrcadlovkou Canon EOS 1D Mk IV.


Kompakty i mirrorless přístroje mají zaostřovací body přímo na čipu, takže je možno využít skoro celé plochy čipu k ostření.

Hybridní systémy jsou novinka posledních let. Ty dvojité řádky fotodiod už nemusí být v samostatném modulu, jsou přímo na čipu. To zásadně změnilo pojetí autofokusu a je to předmět intenzivního vývoje. Zdaleka nejsme na konci, je v tom obrovská budoucnost. Ukazuje se, že je třeba nově konstruovat objektivy – odtud tedy je kupříkladu řada STM objektivů Canonu.

Historicky měly fotoaparáty vybavené tímto systémem autofokusu jen jeden ostřicí bod uprostřed obrazového pole. Býval vodorovně postavený, takže se dalo dobře ostřit na pouliční lampu, ale nikoli – dejme tomu – na rolety v okně. Prostupně se počet AF bodů zvětšoval a dnes je počet bodů Af jedním z významných parametrů určujících kvalitu fotoaparátu.

Je ovšem nutno rozlišovat oba systémy. Kompakty mívají velké množství oněch pásků fotodiod, vyčleněných pro ostření. Zrcadlovky – ve specializovaném modulu ve dně svého těla – mívají menší počet. Levné mívaly tři, dnes jich bývá devět, profi zrcadlovky mají třeba 61 zaostřovacích bodů, některé lineární (dvojité pásky), některé křížové.

Není bod jako bod
Připomenu, že ostřicí body přijímají světlo. Zdánlivě banální konstatování. Má ale zásadní následky. Záleží mimo jiné na vzdálenosti od optické osy. Světlo procházející středem zpracovávají snadněji než světlo z periferních oblastí. Při pečlivé četbě specifikací si všimnete, že hraniční hodnota dodávek světla je clona F8.0. Pokud má objektiv menší světelnost, bude mít autofokus problémy. Čím je světelnější objektiv, tím snáze se autofokusu pracuje. Systémy s větším počtem autofokusových bodů rozlišují kategorie. Vysoce světelné objektivy pravidla využívají většího množství zaostřovacích bodů a umožňují tedy rychlejší a přesnější ostření. Objektivy s nižší světelností spolupracují s menším počtem bodů a ostření s nimi je tudíž obtížnější.

V praxi se ostřicí body používají buď jednotlivě, nebo jako jednotlivý bod podpořený pomocnými body, nebo ve skupinách bodů nebo celoplošně. Právě na to se ptala paní M.V. a o tom bude následující článek - už zítra.