Minulý týden vyšel na Dpreview zajímavý článek od Richarda Butlera. Autor v něm vyvrací některé mýty o takzvaném velkém formátu, full frame 24 x 36 mm. Je užitečné se s jeho myšlenkami seznámit a doplním je vlastními postřehy. Jako první mýtus autor napadá představu, že full frame je optimální řešení a že by k němu měl každý směřovat. Připouští, že FF formát vede k maximální kvalitě už prostě proto, že posbírá nejvíc světelné energie, ovšem je to vyváženo zvýšenými náklady a je dobré si klást otázku,zdali ty náklady za výsledek stojí. Málo platné, on ten FF těch detailů podá víc:


To je samozřejmě problém, který si musí každý vyřešit sám, dodávám já. Kvalitní fotky lze docílit mobilem – ovšem ne vždy a za všech okolností. V tom je ten zakopaný pes. Čím jsou podmínky ošidnější, tím se blížíme full frame jako optimálnímu řešení. Především, full frame je nenahraditelný pro práci v nízkých světelných hladinách. I full frame při 12800 ISO šumí, ale co naplat, APS-C bude šumět víc a i velký čip na kompaktu bude šumět nesnesitelně. Totéž platí o dynamickém rozsahu. FF ho zvládá líp než APS-C a ten zase líp než kompakt. Pak ale zjistíme, že ty mimořádně obtížné situace nastávají každou chvíli. Živá fotka? Potřebujeme krátké doby osvitu, 1/500 a kratší . A hned jsme u ISO, tedy u citlivosti. Fotíme houby v lese? Problémy s dynamickým rozsahem.

No a nakonec bych se zmínil o optických vlastnostech. Ty fotky z FF jinak zpracují prostor, mají specifickou hloubku ostrosti vůči menším formátům. Zde je FF, pod ním je APS-C fotka.


 


Podškrtnuto, sečteno, záleží na tom zda o to stojíte a zdali vám to všechno stojí za výdaje. Druhý mýtus podle Butlera je představa, že už teď nějak jste na cestě k FF. Že si můžete budovat výbavu, aby zatím dobře sloužila na APS-C a pak jednoho dne koupíte FF tělo a jste doma. Butler upozorňuje, že FF a APS-C jsou něco jiného a že třebaže bajonet může být totožný, s průnikem systémů jsou problémy.
Opět souhlasím, s jistým doplněním.

Na trhu jsou objektivy vyvinuté a určené je pro APS-C. Canon je označuje písmenem S, Nikon má DX. O těch se nebudeme bavit, eskové objektivy do FF Canonů nepasují, leda byste je tam narvali kladivem, FF od Nikonu objektivy DX akceptují, ale automaticky se vymaskují do formátu DX, podobně se chovají FF přístroje Sony k objektivům označeným DT. Řeč tedy jde o objektivech vypočítaných pro formát 24 x 36 mm a použitelných v obou systémech. Zde bych Butlerův článek doplnil.

Je totiž třeba rozlišovat v třídách objektivů a jako základní vnímám dvě třídy, jednu s širokým a druhou s úzkým úhlem záběru. S tou druhou potíže nevidím. Kvalitní 70-200 objektiv výtečně poslouží jak na APS-C, tak na FF formátu, s tou výhradou, že v důsledku crop factoru bude z 200 mm cca 300 mm, bude tedy mít užší úhel. Problémy jsou s krátkými ohnisky. Nikon má za rozumnou cenu Nikkor 18-35 mm f/3,5-4,5 G AF-S ED. Na FF (Nikoni tomu říkají FX) přístroji je to skvělý širokoúhlý zoom, srovnatelný s neméně skvělým Canonem 17-40/4.0. Jenže na DX, respektive u Canonu APS-C těle je z něho nesmyslně předražený záklaďák bez efektu extrémního vidění prostoru. Ne v teleobjektivech, ale v krátkých ohniscích je mezi FF a APS-C zásadní předěl. Pro maločipové zrcadlovky jsou jako širokáče ideální objektivy v rozmezí 10 – 20 mm.

Butler končí úvahou, apelující na rozum aspiranta na full frame. Končí řečnickou otázkou: není nakonec lepší zařízení prodat a vybavit se speciálně pro full frame (zde bych opět dodal – jde o širokoúhlý zoom)?

Já bych navrhoval ještě jedno řešení – nechat si oba systémy, APS-C používat s dlouhým ohniskem a FF s krátkým.
Ale nechci být kamenován.