Včera jsme byli na návštěvě u přátel, u Vlaďky Čarkové a Pavla Kliky, a fotili se s jejich papoušky. Je to úžasná papouškovací rodina, podívejte se na jejich stránku www.parrots.cz, a focení opeřenců mi dalo podnět k napsání tohoto článku.

Na ptáky se obvykle chodí s dlouhým ohniskem a pokud možno ještě delším. Jenže já věděl, že se bude fotit v bytě, takže jsem se vyzbrojil širokoúhlou Sigmou 35/1.4. Tento objektiv z řady Art jsem recenzoval loni v květnu a mé nadšení nepolevilo. Ostatně, EISA letos ocenila jeho mladšího bratříčka 24/1.4.
Je to ultrasvětelný objektiv s výtečnou kresbou a ohnisko 35 mm na plný formát 24x36 mm minimálně zkresluje, postihne pěkně prostor, ale obrázky pak nevypadají prázdně. Takže je to hodně oblíbené ohnisko – na přístrojích s menším APS-C formátem mu odpovídá objektiv s ohniskem 24 mm (to jen tak mimochodem)).
Vysoká světelnost usnadňuje práci za nižších světelných hladin. Clona F1.4 pojme čtyřikrát víc světla než clona F2.8 (pokládaná za velmi malou clonu). Ale to v dnešní době vysokých hodnot ISO není zas tak podstatné. Srovnejte tyto dva obrázky.


Ten horní byl pořízen s clonou F4.0, kdežto na spodním jsem vyfotil svoji ženu Ljubu Krbovou při plné světelnosti F1.4.


Na spodním obrázku jsou figura a papouškové kakadu na její ruce krásně odpíchnuti od prostředí: okolí čteme a vnímáme, ale protože je to neostré, neruší to. Na více zacloněném obrázku papouškové splývají s pozadím, ten zelený se doslova ztrácí v kytkách v pozadí. To je jen pro ilustraci, proč má velká světelnost širokoúhlých objektivů smysl.
Jak je to ale s těmi zaostřovacími body?
Důkladně jsem probral problematiku ostřicích bodů zde. Dnes připomenu, že z našeho praktického hlediska jsou to čidla zaostřovací automatiky. Každý fotoaparát má specifický počet AF bodů. Pokud je to aspoň trochu technicky vyspělý přístroj, máme zásadní volbu mezi celoplošným měřením - všechny body jsou aktivní, a vymezeným zaostřováním, jen některé body jsou aktivní.


Plně automatické ostření doporučuji nepoužívat. Automatika totiž sama volí, jaká část obrazu bude ostrá – zpravidla je to objekt, který je nejblíž fotoaparátu. Takže pokud bych takto nastavil svůj přístroj, zaostřená by byla moje žena a papoušci by byli mimo ostrost:


Proto je mnohem lepší pracovat v režimu vymezeného zaostřování. Výrobci k problému přistupují po svém, ale princip je vždy podobný. Zde je řešení zrcadlovky, kterou jsme použil já:


Odleva vidíme nahoře šest různých režimů autofokusu. Odleva je to přesné jednobodové, jednobodové (je to v podstatě totéž, až na to, že ten bod je větší), pak máme jednobodové se čtyřmi pomocnými a v rámečku je zóna devíti zaostřovacích bodů. Zbylé dva jsou středová oblast a pak to celoplošné ostření, které jsem v předchozích odstavcích zavrhl.

Dlouho jsem se držel jednobodového ostření a znám hodně profesionálů, kteří jinak nefotí. Nicméně mně se zmenšil počet nezaostřených obrázků poté, co jsem přešel na zónové zaostřování, tedy to, které je na diagramu nahoře v rámečku. Zóna mi obvykle pokryje to, co potřebuju vyfotit, ale zároveň funguje uvnitř své plochy a nestává se mi tedy, že by bod ulétl někam jinam:


Body, sdružené body i zóny se dají po ploše ostření stěhovat. Zase musím odkázat na uživatelskou příručku, na Canonech se to aktivuje M-Fn tlačítkem vpravo nahoře na zadní stěně a pak posouváme joystickem body libovolným směrem (v menu to ale lze nastavit i jinak, toto je výchozí, tovární nastavení).


Tohle se dá udělat prakticky na každém lepším přístroji. Když tedy vím, že v příštích minutách budu fotit papoušky v pravé části obrazu, natvrdo si tam zaostřovací body přestěhuju. Když se situace změní a jádro obrazu bude vlevo...


… pak si obrazové body přestěhuju doleva. Tím se Pavel Klika dostane i se svým krasavcem do ostrosti.


Je to jednoduchá efektivní technika. Tady jsem body přestěhoval zase doprava.