Minulý týden jsem tu zkoumal, zda je pravda, že udržíme takovou expozici, pokud je ve jmenovateli zlomku hodnota odpovídající ohnisku. Tedy setina vteřiny stačí na 100 mm kinofilmového formátu. Zjistili jsme, že to pravda není, že jakous takous vysokou pravděpodobnost získáme při rychlosti závěrky dvojnásobné. A co když zapneme stabilizaci?

Já to dělám málokdy, spíš omylem – nedůvěřuju systému, který mi mrská čočkou, eventuálně čipem. Dokonce jsem narazil na teorii, že stabilizace vede k neostřejšímu výsledku, než jaký získáme bez stabilizace. Což si volá o vyzkoušení. Podotýkám ovšem, že jde o tak závažné téma, že si to zaslouží dlouhodobější pozornost - a vyzkoušení více objektivů, eventuálně stabilizovaných čipů.


V této zkoušce fotím knížku, tedy plochý objekt, aby nehrála roli hloubka ostrosti – přirozeně že hraje roli kvalita objektivu při různých clonách. Fotím Canonem 5D MkIII a stabilizovaným Tamronem 70-200/2.8 té druhé generace. Metodika je obdobná jako minule, při pomalé sérii nafotím 10 snímků. Ta udržitelnost z ruky je vždy statistická záležitost, někdy se to zdaří lépe, jindy hůře.

1/200 bez stabilizace
Jak se dalo čekat, tři z deseti obrázků byly velmi neostré a jeden problematicky. Jeden byl ostrý více než jiné – zde je rozdíl mezi nejlepším a nejhorším, jen pro připomenutí, jakou ruskou ruletu hrajeme, když věříme mýtu o tolikatině.


1/400 bez stabilizace
Navýším tedy rychlost závěrky, jsme o jeden stupeň rychlejší. Jedna fotka z deseti je méně ostrá, ostatní jsou v pořádku, rozdíl uvidíte na ukázce. Co je ovšem komické: i ta relativně nejhorší fotka (číslo) 7249 je ostřejší než všechny jakž takž ostré fotky z 1/200 sec.

1/200 se stabilizací
Nastavím stabilizaci a obraz se v hledáčku zklidní. Mám pocit, že mám foťák na stativu a ten pocit hřeje. Exponuji sérii 10 fotek. Na monitoru je vše jinak, nastává desiluze, zvětšijeme na 100%. Ani jedna, opakuji, ani jedna fotka exponovaná 1/200 se stabilizací nedosahuje ostrosti fotek při 1/400 bez stabilizace. Jsou přibližně ostré, více méně všechny a žádná nevypadne do tak silné neostrosti, jako když jsem fotil dvousetinou bez stabilizace. Takže efekt to má, výsledek je jaksi stálejší, nikoli však brilantní. Na ukázce je vlevo 1/400 s vypnutou stabilizací, vpravo 1/200 se zapnutou stabilizací.

1/400 se stabilizací
Při této rychlosti závěrky jsou všechny v pořádku, žádná není nijak nápadně poškozená. Snesou srovnání s fotkami pořízenými bez stabilizace. Obraz se ani nezlepšil, ani nezhoršil.

Shrnutí
Poučka o tolikatině je mýtus. Možná platila pro kinofilm, ale dnes nesmírně stouply požadavky na ostrost a také rozlišení moderních čipů je vyšší než kinofilmu. Takže do sféry spolehlivé udržitelnosti vstoupíme, když exponujeme rychlostí závěrky dvakrát a více převyšující hodnotu ohniska kinofilmového aparátu.
A co stabilizace?
Naše zkouška ukázala, že nepomáhá, ani neškodí, přinejmenším v tomto jednom konkrétním případě. Nepotvrdilo se, že škodí obrazu, což se někdy tvrdí. Při delším expozičním času vede k tomu, čemu říkám přibližná ostrost. Pro vaši galerii v mobilu a na tabletu je to dobré dost, ale opravdu ostré to není. Jak praví Ken Rockwell, i ten nejhorší stativ je lepší než nejlepší stabilizace.
Proč se tedy dělají stabilizované objektivy?
Na to je jednoduchá odpověď. Protože se na nich vydělá víc než na nestabilizovaných a protože si lidi myslí, bůhví jak to funguje.