Ano, je to skutečná Leica, nikoli nějaký Panasonic s červeným puntíkem, Leica plnoformátová, tedy s čipem 24 x 36 a pevným objektivem Summilux 1.7/28 mm. Podotknu, že tento Summilux má autofokus, dokonce velmi rychlý. Je to takový převrat, jako Rolls Royce s automatickou převodovkou. Už jsem tu ukazoval nějaké fotky, jak mi je poslal pan Luboš Santin. Tentokrát mi dokonce svůj přístroj půjčil a já měl to potěšení si s ním zafotit.

Jaký je a komu je určen
Tady je odpověď jednoduchá. Je to strohé, je to kvalitní, je to pekelně drahé a je to určené tomu, kdo má rád fotoaparáty Leica. K Leice se musíte narodit. Stojí 115 tisíc, když to ale budete srovnávat se Sony A7S II s objektivem, vyjde to cenově více méně na stejno a srovnatelný protihráč od Sonyho, model RX1R II. stojí taky svých sto tisíc. Leica Q nezapírá svoji příbuznost s modelovou řadou Leica M, ta sahá hluboce do dob analogu. Má ale elektronický hledáček a dotykový třípalcový displej.

Přikročme ale ke specifikacím. Plnoformátový snímač 24 x 36 má 24 mega, obrázky jsou tedy 6000 x 4000 obrazových bodů velké. Jde ovšem o CMOS, procesor je Maestro II. ISO má rozsah od 100 do 50000. Objektiv světelný F1.7 má ohniskovou vzdálenost 28 mm, lze přepínat na ekv. 35, respektive 50 mm, ale jde o výřez, nikoli tedy přepočítaný obrázek na plný formát. Ostří od 30 cm. Hledáček má úžasné rozlišení 3,7 mega. Závěrka má nejkratší čas 1/2000, elektronická 1/16000. Rychlost sériového focení je až 10 fps, synchronizační čas je 1/500 sec. Vestavěný fleš tu není. Video Full HD 1920 zapisuje do MPEG-4 nebo H.234, vstupy pro mikro a sluchátka tu nejsou. Výstupy jsou USB a HDMI, respektive wi-fi, zápis na SD karty. Baterka je BP-DC12. Přístroj váží 640 g a měří 130 x 80 x 93 mm.


Je to úctyhodný, na první pohled ultrapečlivě stavěný. Hodně se doporučuje dokoupit kožené pouzdro Ever-Ready Case (dalších skoro 7 tisíc, ale na to nesmí majitel Leicy hledět), pak se přístroj drží leště lépe a přece jenom by byla škoda jím někde ťuknout na hranu. Tuhle kapitolu obvykle končím rozvahami o ceně a výkonu. Ty by zde byly jaksi mimo mísu. Je to prostě Leica a kdo jde do Leicy, ví, do čeho se pouští.

Ovládání a menu
Přístroj se zapíná páčkou u spouště. Ta má tři polohy, OFF vypnuto a S a C, tedy jednotlivé snímky a série. Vedle je spoušť pro video. Na horní stěně pak najdeme vlevo od spouště kruhový volič časů, odstupňovaný od 1 sec do 1/2000 a A čili automat. Pokud nastavíme nějakou hodnotu času, přecházíme do režimu s ovladatelným časem (tedy buď priorita času nebo manuál). Vpravo je roller. Tímto rollerem – jakmile nastavíme nějaký čas – dejme tomu 1/30 sec, rollerem doladíme sousední mezičasy - 1/20, 1/25, 1/30, 1/40 a 1/50. Po nastavení na 1/2000 lze pokračovat rollerem až na 1/16000 elektronické závěrky. Když už jsme u toho, clona, jak bylo řečeno, se ovládá též ručně a tam ty meziclony jsou přímo na volicím kroužku na objektivu. Ten objektiv, připomínám že pevně vestavěný je svým způsobem taky součást ovládání. Je tu kroužek na ovládání clony, jak píši i na jiném místě je označen klasickou clonovou řadou 1,7 – 23.0 – 2.8 atd až ppo 16 a mezi tím jsou vždy dvě meziclony. Na levém okraji je A pozice, tedy automatická clona. Druhým prstencem ostříme, je tu stupnice metrů (a stop) a dokonce i klasická stupnice hloubek ostrosti. Pozice AF zajistí autofokus, uvolňuje se tlačítkem na výstupku.


Na horní stěně kromě uvedeného už nic dalšího nenajdeme, jenom sáňky pro blesk. Na zadní stěně toho taky mnoho není. Pod rollerem je tlačítko s volbou digitálního zoomu, tedy fakticky jde o výřez s ekvivalentem 35 a 50 mm (viz ukázky č. 1 až 3). Pod tím je čtyřcestný volič s tlačítkem pro potvrzení volby uprostřed. Vlevo od displeje je patero tlačítek, shora je to přehrávání, mazání (= koš) Fn volitelné tlačítko, defaultně je na něm samospoušť, ISO a menu. Pokud se podivíte, kdepak je tu korekce expozice, pak jste stejný Divíšek jako já, ano, pro korekci musíte jít do menu a pak se volí rollerem anebo si nastavit Fn tlačítko a pak do menu nemusíte chodit.


Menu je velmi strohé, není rozděleno do oddílů, jak bývá zvykem. Prostě je to menu a čtyřcestným voličem jedete shora dolů. Na obr. 3 lze definovat funkci Fn tlačítka, pokud volíte Exposure, pak po stisknutí lze přímo volit korekci expozice. Což mi připadá rozhodně schůdnější, než šplhání po menu. O pozici níže je Zoom/Lock, ono tlačítko, kterým se přepíná digitální zoom, lze ho nadefinovat i na blokaci ostření, ev. expozice. V menu lze nastavit rychlost sériového snímání, dále pak nastavení obrazu ve smyslu sytosti. Na další pozici se pro zajímavost můžeme podívat, s jakými komunikačními jazyky se počítá: angličtina, němčina, francouzština, italština a španělština plus tři znakové, bude to čínsky, japonsky a něco, co nepoznám. Mimochodem, na webu je manuál ke stažení, je v něm i polština, s námi se nepočítá. Jsou to dohromady 4 položky pro Fn tlačítko. Víc tam není? Ne, víc tam není a upřímně, co by tam mělo být? Tak je to na tomhle foťáku se vším. Je určen k focení a ne k badatelské činnosti, šťourání a počítání pixelů.

Jak se s ním fotí
Přístroj nabíhá velmi rychle, pod vteřinu, je tedy naprosto pohotový. Pohled do hledáčku je fascinující, už jsem o tomhle hledáčku psal po prezentaci Leicy SL v závodě Foto Škoda loni v listopadu. Přirozeně že je možné si do hledáčku pustit všechny informace anebo vnímat obraz bez rušivých prvků, dělá se to stiskem středového tlačítka čtyřcestného voliče. Výtečně funguje i vodováha. Přes tento hledáček se zvolna propracujeme do kouzla Leicy. Je v něm opravdu všechno vidět. Podlehneme tedy pokušení ostřit ručně. Objektiv má ostřicí kroužek a na něm je mohutný výstupek, jakási kolébka, do níž zapadne prst, leikaři se usmívají, takhle do má Leica odjakživa. Na výstupku je tlačítko, po stisku lze přejít do autorežimu anebo se z autorežimu dostat do manuálního ostření. Během ostření se obraz zvětší a aktivuje se focus peaking – tedy barevné zvýraznění zaostřeného prvku, tak je to nastaveno ve výchozím nastavení, lze to ale vypnout. Přirozeně že je možné v menu definovat barvu pro focus peaking. Myslím ale, že to zvětšení smysl má a s ním i ruční ostření – pokud ovšem hledáček je tak jasný a obraz v něm tak ostrý, jako zde. Najednou se tím dostáváme do jiné dimenze focení. Ruční ostření přes hledáček je obvykle pokládáno za trest za velmi těžké zločiny. Ostření klasickou analogovou dálkoměrnou leicou, to je – cituji klasiky – něco, co se učíte celý život. Osobně jsem to zkoušel, nenaučil se to a myslím, že je to taky pozůstatek z doby, která byla na ostrost daleko méně ostrá, než je doba současná. Tady je to ale jiné, na čtyřmegové obrazovce tu ostrost / neostrost opravdu vidíte. Další vychytávka je s dotykovým displejem. Dotykem totiž nejen definujete ostřicí bod, ale také aretujete rovinu ostrosti. To je prosté jako Kolumbovo vejce. Prostě ťuknete a pak si volně doladíte kompozici a nemusíte se bát, že si zaostření rozhodíte – není to prosté nastavení ostřicího bodu, je to nastavení a aretace roviny ostrosti.

Nastavení bílé má své háčky. Zmínil jsem se, že se korekce expozice dá navolit na Fn tlačítko. Defaultně je nastaveno na WB, takže přes toto tlačítko se k nastavení snadno dostaneme. Pokud ale mu změníme funkčnost, provádíme volbu bílé přes menu, na 2. obr. Když ale nastavíte Kelviny, nelze se do výchozí nabídky předvoleb dostat. Pak je nutno přenastavit tlačítko Fn anebo příkazem Reset vše vrátit do výchozího nastavení. Inu.

Je tu ještě jedno „inu“. Při volbě formátu fotek můžeme nastavit JPG anebo JPG+RAW (DNG). Nikoli samotný RAW. Je to nepochopitelné, zcela ojedinělé řešení, reálné opodstatnění to nemá žádné. Prostě, Leica musí mít svoje vrtochy.

Když už jsme u vrtochů, nemohu se nezmínit o koženém futrálu. Ten je moc pěkně ušitý (aby nebyl, za ty prachy). Má odklapávací dýnko, drží na magnet, i to je pěkné řešení. Po odklopení se dostaneme do prostoru, kde je společně karta a baterka. Kvůli stativu ale musíme futrál sejmout a ten je přišroubovaný a desetikoruna je na šlic moc tlustá, takže – šroubovák s sebou!

Nakonec je třeba se zmínit o tichosti závěrky. Ta opravdu jen ševelí. Přístroj jsem měl půjčený a hodně jsem se o něj bál, takže jsem ho moc mezi lidi netahal, ale když tahal, lidi si fakticky nevšímali, že je fotím. Asi je to právě tou tichostí, nevím, jisté ale je, že na street je to velmi vhodný přístroj. Dejte prioritu času tiisícinu, automatické ISO a nemusíte se o nic technického dál starat.

Shrnutí
Leica Q je plnoformátový přístroj s pevným, 28/1.7 Summiluxem objektivem a 24megovým čipem. Je to zcela specifický přístroj cenou i svým pojetím. Nestačí jen mít těch 120 tisíc na jeho pořízení, je třeba vnímat svět jeho očima, respektive jeho okem. A hlavně je třeba ho mít rád a nutno dodat, že tomu citu vychází vstříc.

Ukázky:
1 až 3 různé nastavení objektivu, 28 – 35 a 50 mm, jde ovšem o výřez bez převzorkování; 14 až 17 streetovky, 18 při 6400 ISO.

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10
11 12
13 14
15 16
17 18

Děkuji panu Luboši Santinovi za zápůjčku tohoto podivuhodného přístroje.