Navazuji na včerejší článek o autofokusu a ostřicích bodech, vycházející z dotazů paní M.V. Dnes se podívejme na problematiku AF bodů prakticky.

Zopakuji ty dotazy:

S postupem času se na trhu objevují přístroje se stále větším počtem zaostřovacích bodů AF. Pravděpodobně to svou výhodu má, na druhou stranu – množství zaostřovacích bodů asi zdaleka nezaručuje perfektní zaostření. Zajímalo by mě, jak se takové velké množství ostřicích bodů nastavuje, jaké možné varianty zde existují a pro jakou konkrétní situaci lze příslušné nastavení využít.
Co se týká ostřicích bodů, není mi jasné, jak režim zaostření probíhá, bude-li vybraných více bodů AF. Pokud je jeden bod „středový“ a ostatní vybrané body jsou „pomocné“ – jakou konkrétní funkci má středový a jakou funkci mají pomocné body?
Pokud budou vybrané všechny zaostřovací body (nebo více rovnocenných bodů), jak bude AF při ostření postupovat? A kdy – v jaké situaci – má tento režim smysl?
V situaci, kdy jsou všechny prvky před objektivem v rovině ostrosti, asi problém nebude (to je však ideální, nereálné). Co ale v případě, kdy před objektivem jsou objekty v různých vzdálenostech a tyto různě vzdálené prvky jsou „zachyceny“ některými ostřicími body? Jak AF postupuje – rozhoduje? Který ostřicí bod má prioritu – největší kontrast? Co když to ale není ten „správný“ objekt, na který chci zaostřit? Nebo, co když je ostřicích bodů s velkým kontrastem víc a zachycují objekty v různých vzdálenostech?
Do jaké míry má smysl zvyšovat počet ostřicích bodů? Není pak práce s jejich výběrem či ovládáním kontraproduktivní?

Nejdříve něco jako disclaimer. V konstrukci i výkonu autofokusu jsou velké rozdíly a nelze se tedy paušálně vyslovit ke všem, aniž bych se nedopustil závažných generalizací. Nicméně to risknu. V problematice autofokusu je třeba rozeznávat dvě oblasti, režim autofokusu a výběr AF bodu.

Režim autofokusu
V předchozím článku jsme si řekli, že fyzicky je autofokusový bod skupina fotodiod, umístěná buď v samostatném modulu (zrcadlovky), nebo na snímači (vše ostatní) a že podle konstrukce tyto body shromažďují informaci buď k analýze kontrastu, nebo fázového posunu. Toto vyhodnocování může být jednorázové, nebo opakované. Jednorázový autofokus bývá označen zkratkou AF – S. Pokud systém vyhodnocuje informaci z AF bodu opakovaně, jde o průběžné, kontinuální ostření. Obvykle je označeno AF-C, Canon používá Ai-servo. Systém bývá doplněn automatikou. AF AUTO funguje jako jednorázový, pokud je motiv nehybný (kočka spí), pokud se motiv pohne (kočka se probudí a běží pryč), přepne se na průběžný.
Singl autofokus zaostří po zamáčknutí spouště anebo stisknutí dedikovaného tlačítka a pak drží naměřenou zaostřovací vzdálenost.
Průběžný autofokus zaostří po zamáčknutí spouště anebo stisknutí dedikovaného tlačítka, ale systém pokračuje v práci a doostřuje pohyblivý motiv.

Výběr AF bodu Principiálně jsou dva způsoby výběru. Je to aktivace všech AF bodů anebo volba jednoho zaostřovacího bodu.
Ta první možnost – a zde se už konečně dostávám k odpovědi paní M.V. - vyhovuje neškoleným uživatelům. Systém se zaměří obvykle na nejbližší nejvýraznější objekt. Různé modely fotoaparátů specificky reagují – avšak v každém případě výběr závisí na vnitřním nastavení fotoaparátu, na jeho vnitřních pravidlech. Takže když Pepa fotí Manču a zaměří ji doprostřed záběru a zmáčkne spoušť, má velkou pravděpodobnost, že bude ostrá.

 


Celoplošný autofokus v režimu single vybere nejbližší výrazný objekt, nad výběrem nemáme žádnou kontrolu. Obrázek schematu je idealizovaný - zrcadlovky ve skutečnosti nemají takový rozsah krytí obrazu.


Aby toto vše nebylo moc jednoduché, systémy s AF body na snímači bývají vybaveny tzv. rozpoznáváním tváře: to je v podstatě důmyslné doplnění oněch vnitřních pravidel, o kterých jsem se zmiňoval v předchozím odstavci. Nicméně i pak je třeba, aby byly všechny AF body na čipu aktivní.

Volba jednoho zaostřovacího bodu je na uživateli. Je to způsob upřednostňovaný zkušenými fotografy. Tento režim vám dává kontrolu nad tím, co chcete, aby bylo ostré. Takže první postupná rada:
Celoplošné AF ostření nepoužívejte a dejte přednost jednomu zaostřovacímu bodu.

Je to složitější
Pokud bychom výše uvedené rady brali jako nezvratné zjevení, museli bychom dojít k závěru, že zvyšování počtu AF bodů je ppouhý luxus, který nám rozšiřuje volbu jednoho zaostřovacího bodu a k ničemu užitečnému neslouží.
Jenže kromě rozpoznávání tváře existuje ještě sledování objektu, takzvaný tracking.
Teoreticky to funguje takto:
Jsme v režimu celoplošného autofokusu a v režimu průběžného ostření. Zvolíme jeden bod – třeba čumáček spící kočky. Kočka se probudí, vyskočí, běží pryč – a systém se drží čumáčku a doostřuje ho. Fotíme jednu fotku nebo sérii fotek – bude zaostřeno na čumáček.
To je samozřejmě ideální situace, je to popis funkce autofokusu,jak by měla vypadat.
Profesionální přístroje na sledování objektu kladou velký důraz a proto současné profi zrcadlovky Canon a Nikon mají 61, respektive 51 zaostřovací bod. Je jich tak velký počet, aby si mohly předávat pohyblivý objekt.

Sledování objektu najdeme i v kompaktech a mirrorlessech – moderní AF systémy na principu hodnocení kontrastu jsou už tak rychlé, že jsou schopné za ideálních podmínek objekt sledovat. Je to ovšem ještě složitější. Například 61 bodů Canonu je rozděleno na osm skupin A až H, optimalizovaných pro specifické objektivy Canon, přičemž aktivní je vždy specifický počet AF bodů. Profi přístroje kromě toho nabízejí tzv. "případy", těch je aktuálně šest; každý lze individuálně ladit.





Schema rozložení 51 zaostřovacích bodů přístroje D4 D-SLR s rozložením 51, 21, 11, 9 a 1.

Na schematu nahoře je řešení Nikonu. 51 bodů se používá pro sledování objektu; ke sledování se užívá i barevná informace z RGB snímače s 1005 pixely. Varianta 9 bodů je fakticky středový bod plus osm pomocných, 21 bod je středový a 20 pomocných. Režim s 11 body se v terminologii Nikonu nazývá 3D tracking - fotograf vybere ručně bod a při změně kompozice funkci přebítrá jiný bod - má to smysl při kontinuálním ostření. Počet AF bodů je v tomto případě omezen, aby proces byl rychlejší.

Zónový režim
Přístroje vyšší třídy nabízejí i volbu zón: plocha AF bodů je rozdělena do oblastí. Pokud jednu z nich zvolíme, bude se chovat jako celoplošné ostření, tedy bude preferovat bližší výrazné objekty. Literatura uvádí, že je to vhodný režim např. pro letovky, tedy pro sledování letících ptáků.

Rozšířený AF bod
Jednobodové ostření má zásadní výhody a proto je to volba zkušených fotografů. Je třeba dodat, že je možné do jisté míry určovat velikost AF bodu. Má to podobnou funkci, jako pomocné AF body: přednost má ten středový AF bod. Jenom kdyby se ztratil – například náhodou je zaměřen na místo bez kontrastu a nemá se čeho chytnout, zkusí to jeho souputníci, pomocné AF body. Pokud tedy se fotí statické motivy, je singl AF bod asi ta nejlepší volba. Při focení sportu, dětiček, zvířat v pohybu apod. má smysl AF bod rozšířit, eventuálně podpořit pomocnými body – záleží na konstrukci fotoaparátu.

Shrnutí
Nezbývá než odpovědět na otázky ještě jednou. Zajímalo by mě, jak se takové velké množství ostřicích bodů nastavuje, jaké možné varianty zde existují a pro jakou konkrétní situaci lze příslušné nastavení využít.
Zpravidla je volba vše – jeden. Profi přístroje nabízejí volbu počtu: jde o to, že různé skupiny bodů jsou optimalizované pro specifické objektivy. Je třeba prostudovat manuál přístroje.

Co se týká ostřicích bodů, není mi jasné, jak režim zaostření probíhá, bude-li vybraných více bodů AF. Pokud je jeden bod „středový“ a ostatní vybrané body jsou „pomocné“ – jakou konkrétní funkci má středový a jakou funkci mají pomocné body?
Středový je hlavní a pokud je zaměřen na kontrastní místo, funguje standardně. Pokud se ztratí, přebírá jeho funkci některý z pomocných AF bodů.

Pokud budou vybrané všechny zaostřovací body (nebo více rovnocenných bodů), jak bude AF při ostření postupovat? A kdy – v jaké situaci – má tento režim smysl? V situaci, kdy jsou všechny prvky před objektivem v rovině ostrosti, asi problém nebude (to je však ideální, nereálné). Co ale v případě, kdy před objektivem jsou objekty v různých vzdálenostech a tyto různě vzdálené prvky jsou „zachyceny“ některými ostřicími body? Jak AF postupuje – rozhoduje? Který ostřicí bod má prioritu – největší kontrast? Co když to ale není ten „správný“ objekt, na který chci zaostřit? Nebo, co když je ostřicích bodů s velkým kontrastem víc a zachycují objekty v různých vzdálenostech?
Typicky jsou vybrané všechny (nebo jedna z nabízených zón) a pak systém vybírá nejbližší motiv.

Do jaké míry má smysl zvyšovat počet ostřicích bodů? Není pak práce s jejich výběrem či ovládáním kontraproduktivní?
Počet ostřicích bodů má vliv na tracking – sledování objektu. Pak samozřejmě se zvyšováním počtu bodů zvyšuje pravděpodobnost, že přístroj udrží pohybující se objekt v ostrosti.

Závěr
Rychlost a přesnost autofokusu je klíč k technicky kvalitní fotce. Za ideálních světelných podmínek dnes dobře ostří i kompakty nižší třídy. Za složitějších podmínek schopnost spolehlivého ostření klesá. Pokud mám mluvit za sebe, celoplošný autofokus nepoužívám nikdy, trackingu se vyhýbám. Volím jeden zaostřovací bod, pokud fotím zrcadlovkou která to umí, podpořím ho pomocnými body. Ale stoprocentní to není nikdy, což je smutné zjištění. Model od modelu se to zlepšuje, to je veselejší zjištění. Museli bychom ale pořád utrácet za nové foťáky, to je smutné zjištění.

Ale takový je už život, mix smutného a veselého.