Letos v říjnu jsem tu recenzoval letošní novinku, ultraširokoúhlý objektiv, určený pro DX zrcadlovky Nikonu – kvalitní a za rozumnou cenu. Bylo na čase se k němu vrátit a podívat se, jestli jsem ho na podzim nepřechválil. Zároveň si ukážeme, jak s takovým objektivem zacházet. Vzal jsem Nikona D3400 s objektivem 10-20//4,5-5,6 G AF-P VR DX (kompletní název! - ale naznačuje, že je to stabilizovaný VR objektiv určený pro spolupráci s nejnovějšími hybridními čipy /P/). Podívejme se na pár fotek z té jedné procházky, kde si ukážeme na některé zásady focení širokoúhlým objektivem.



Především je třeba překonat pověru, že je to objektiv určený k „focení v úzké uličce“. Tak se uplatní také, ale především je ho třeba použít k vyjádření prostoru. Takhle nějak vidí prostor objektiv s ohniskem 50 mm kinofilmového přístroje, úhel záběru je něco kolem 45 stupňů. na pár fotek z té jedné procházky, kde si ukážeme na některé zásady focení šrokoúhlým objektivem.



Nic špatného na tom není, je to takový klidný pohled, obsahuje všechno, co tam má být – však také tyhle padesátky na plnoformátu jsou pořád oblíbené. Nicméně dojem z prostoru tu velký nemáme. Ohnisko deset milimetrů na formátu APS-C (Nikon to označuje DX, ale je to takřka stejně velký čip) má ekvivalent cca 15 mm plnoformátu a pak má objektiv úhel záběru cca 110 stupňů. Srovnejte si oba obrázky – dojem prostorovosti je z druhého obrázku větší.



Všimneme si, že stromy vlevo v záběru se poněkud kácejí. To je jedna z vlastností takto širokoúhlých objektivů. Kácejí se stromy, ale také domy:



Tady je jasně vidět deformaci domečku na vrchu Závist nad Zbraslaví. Tohle kácení je, opakuji, vlastnost, s níž je třeba počítat. Takto širokoúhlé objektivy věru nejsou určené ke klidnému, realistickému focení. Vždycky nějak šokují – a to je také jejich silná stránka.

Jak je používat
Obecně vzato, jsou velmi dobře použitelné při fotografování krajin. Nicméně nezaručují automaticky úspěch. Od altánku jsem vyfotil vltavské údolí. Fotka je jaksi o ničem. Sice na ní vltavské údolí je, ale to je tak jediné, co se o věci dá pozitivního říct.



Hlavní zásada zní – je třeba se postarat o dominantní popředí. Právě v kontrastu mezi popředím a pozadím vznikne ten dojem prostoru. Tato fotka je pořízena z místa vzdáleného pár metrů od stanoviště předchozí fotky.



Strom tvoří dominantu a naše Nora tam taky naběhla do kompozičně dobrého místa. Je to odpálené jaksi naslepo a ten strom se fakt hodně kácí. To ale lze vychytat – záleží v podstatě hlavně na výšce nad terénem. Všimněte si, že optická osa objektivu tu protíná vodorovnou osu obrazu. Tím se stalo, že se tu nic nekácí.



Tady je další příklad, kdy výrazné popředí (stíny zde spolu s perspektivou vyvolávají dojem prostoru.



A zase se nám tu nic nekácí! To kácení je tedy sice problém, ale při troše zkušenosti a pozornosti se s ním dá pracovat. Čím více je optická osa nakloněna nahoru, tím víc se kácení projevuje. Někdy to může působit dramaticky, jako výrazový prvek. Kácení se zmírňuje, když jsme vůči scéně dostatečně vysoko: za ideálního stavu, jak už jsem upozornil výše, když je optická osa někde ve vodorovné ose záběru. To se ne vždy podaří, ale když ano, pak si nemusíme s kácením lámat hlavu.

Příroda, prostor, to je jedna doména těchto ultraširokáčů. Další je živá fotka. Při další procházce vezmu Nikona D3400 a objektiv 10-20 na vánoční trhy a uvidíme, jak tam spolu pochodíme.