V sobotu byl u nás v Černíkách (hned vedle Zvole) Dětský den. Pořádala obec, přispěli místní hasiči, přijela i policie a děti troubily na sirénu a učily se nedůvěřovat pánům s lízátkem. Jak obstojí systémový kompakt v „Leica stylu“? Mám pro tuhle řadu GX od Panasonicu slabost, je to pokračování původní GF: malý, nadupaný kompakt s výměnnou optikou, MFT snímačem, nenápadný, rychlý. Osazený jsem ho měl objektivem 12-60/3.5-5.6. Je to tedy objektiv s rozsahem od ekv. 24 mm do 120 mm, což už je na delší straně docela slušný teleobjektiv. Musím připustit, že na to delší ohnisko jsem pořídil minimum fotek. Při takové příležitosti, kdy nikomu svým focením nevadíte, všude můžete, pustí vás k sobě blízko, pak je to krátké ohnisko 12 mm (=24 ekv.) ideální.



Když blízko, tak blízko, to znamená v podstatě na dosah ruky. Je třeba hlídat především výrazy v obličeji, ty dávají fotce smysl. Je dobře mít pod kontrolou pozadí. Ten širokoúhlý objektiv má ten správný efekt, že hlavní motiv – postavy v popředí – zachytí dostatečně velké a v perspektivním zmenšení vykreslí i pozadí, tedy prostředí. Je třeba se snažit, aby se nám pokud možno postavy v pozadí nekryly a nevypadávaly ze záběru, jak se to trochu na ukázce nahoře stalo. Z tohoto hlediska je zdařilejší další ukázka: chlapeček montuje hadici, hasič přihlíží a holčička pozoruje hasiče.



Když se pak zadaří, je všechno jako kdyby to někdo režíroval – opět klasická fotka širokoúhlým objektivem, vykreslí situaci i prostředí. Jak jsem se už zmínil, toto je 24 mm objektiv. Nicméně i levné setové objektivy, typicky bývají 18-55 mm (po přepočtu 28 – 70 mm) jsou zcela vhodné na tento druh fotografie. 28 mm je dostatečně širokoúhlý objektiv (na APS-C foťáku je to 18 mm fyzické ohnisko).



Širokoúhlé focení má svoje úskalí. Tak například zde: chlapeček se raduje z medvěda vyhraného v tombole. Mají tam být dospělí v pozadí sakum prásk i s hlavou? Já myslím že ne, ale kdyby to byla zakázka, asi by spokojení nebyli…



Další technický problém: světlo. Slavnost a sluníčko, to jde dobře dohromady. Jenže slunce dělá tvrdé stíny a vysoké rozdíly v jasech. Zde scénka předzáchodová…. v pozadí je jasné nebe. V JPEG podání bych musel nebe oželet, protože jsem fotil do RAW. nebe šlo uspokojivě vytáhnout.



Zlatý hřeb takových akcí – pokud jsou hasiči hodní a to u nás ve Zvoli jsou – je bitva v pěně. Je to ohromné pokoukání, pokud jde o focení, ten děj je tak strašně zmatený a rychlý, že je těžké, ne-li nemožné ho mít pod kontrolou. Je třeba být blízko, to platí univerzálně, v daném případě to znamená taky vlézt do té pěny…



Je třeba se chytnout něčeho dominantního, tady to byl ten chlapeček. Panasonic GX9 má výklopný dotykový displej, ten se při focení hodně užil. A taky sekvenční focení. Přece jenom je to chaotická situace…



Závěrečná očista. To se fotí už snadněji, děti už nejsou jak živé stříbro.



A zase – je potřeba sledovat výrazy obličeje a hlídat si, aby se nic nekrylo a nevypadávalo z obrazu.



Shrnutí:
Obecně vzato si myslím, že tyhle malé bezzrcadlovky s výklopným dotykovým displejem jsou pro živou fotografii velmi šikovné. Prakticky všechno jsem fotil v manuálním režimu s automatickým ISO – tenhle Panasonic umožňuje korekci expozice, i to se může hodit. Já to nekorigoval, spoléhal jsem na pružnost RAW zobrazení.



Připomenu ještě, že jde o přístroj třídy MFT Micro Four Thirds (Olympus & Panasonic) s čipem velkým 17,3 x 13 mm. Velikost čipu odpovídá prodlužovacímu faktoru 2x, takže objektiv s fyzickým ohniskem 50 mm má úhel záběru jako 100 mm objektiv plnoformátového přístroje 24 x 36 mm. Na první pohled vidíme, že je to „leica-typ“ přístroj, skutečně kompakt velký 124 x 72 x 47 mm s elektronickým hledáčkem (je výklopný až o 90 stupňů nahoru) a s výklopným dotykovým displejem.


Chcete znát názor prodejce, znát aktuální prodejní cenu a vidět nové snímky fotoaparátu Panasonic GX9?