Nenapadlo by mě se tím zabývat, nebýt toho, že o tom padla zmínka v nedávném rozhovoru redakce Dpreview s vedoucími pracovníky Nikonu. Redakce upozornila, že dnes už třída D5500 a D3300, tedy zrcadlovky pro širokou veřejnost, mají tak vysoké rozlišení, že „ostrost autofokusu začíná být kritická“. Přitom tyto přístroje neumožňují mikroadjustaci. Co na to Nikon? Ze šalamounské odpovědi plyne, že toho není třeba, ale že nepopírají, že by to mohli zavést v budoucnosti.

Co to je mikroadjustace
Jde o to, že vysoce světelný objektiv má tak malou hloubku ostrosti při plně otevřené cloně, že některý může ostřit o maličko před bodem zaostření anebo za bodem zaostření.
Zopakujme si, jak vlastně AF na zrcadlovce funguje.
Uprostřed zrcátka je oblast která je polopropustná. Za touto částí je pracovní zrcátko, které odkloní část světelných paprsků procházejících objektivem do zaostřovacího modulu umístěného ve spodní části komory.


Tento AF modul pak posílá impulzy pro mikromotory v objektivu a dává tím povel, jakým směrem a o kolik se má pohnout ta část optického systému, která odpovídá za ostření. Z továrny je to nastaveno. Nicméně se může stát, že některý objektiv, jak řečeno, bude ostřit před nebo za ideální rovinu. Pak je třeba zanést do systému informaci, že objektiv dejme tomu Neffon 70/1.4 musí ostřit o fous víc dopředu. No a právě to dělá funkce zvaná mikroadjustace objektivu.

Podotknu ještě, že zdaleka ne všechny fotoaparáty jsou touto funkcí vybaveny. Vždy jde o profi anebo semiprofi přístroje. U Nikonů to jsou full frame přístroje a řada D7000, Canon to má v řadě 1D – 5D – 6D – 7D až 50D, Sony to má na A77 a SLT-99, mají to i nejnáročnější Olympusy a Pentaxy.

Jak a proč to dělat
Nejdříve je potřeba se rozhodnout, zdali je to vůbec zapotřebí. Pokud nemáte s ostřením problémy, pak je víc než zbytečné se v aparátu vrtat. Prohlédněte si svoje fotky, zvláště pak ty s charakterem portrétu. Pokud všechny mají ostrou špičku nosu a neostré oko a vy jste si jisti, že jste ostřili právě na oko, pak by to mohlo signalizovat problém.

Pokud tedy váš model zrcadlovky má funkci mikronastavení autofokusu, můžete se pustit do práce. Existují na to kalibrační soupravy jako je SpyderLensCal, ale stojí to dva tisíce a použijete to jednou dvakrát, pokud si nechcete otevřít servis. Já na to šel metodou samo domo.

Zkoušel jsem objektiv Sigma 35/1.4 na Canonu 5D Mk III. Přiznám, že jsem nikdy neměl pocit, že by špatně ostřil, ale řekl jsem si, proč to nezkusit. Vyrobil jsem si kalibrační pomůcku z příložníku (je na něm stupnice v milimetrech a je plochý, kdežto ocelový metr je prohnutý). Pak jsem si vyrobil terčík – tečku v bílé ploše a k ní vedou čárky, které navážu na milimetrové měřítko příložníku. Ta černá tečka je tam proto, abych si byl jist, že AF modul se bude zabývat jen a výhradně tímto bodem a nic jiného ho nebude rozptylovat. Přístroj jsem upnul na stativ a namířil ho na terčík v úhlu cca 45 stupňů a ve vzdálenosti asi 90 cm – doporučuje se 25násobek ohniskové vzdálenosti. Pořídil jsem sérii 10 fotek tak, že jsem vždy znovu ostřil – na terčík, pak na dlaň a znovu na terčík, abych donutil přístroj opakovaně ostřit. Vypadalo to asi takto, zde jsem zachytil focení oficiálního terče:


A jaký byl výsledek na mém samo domo zařízení? Tento:


Vidíte, jak ta Sigma potvora na plnou díru vinětuje, ale to není náš zkoumaný problém. Ona – potvora – ostřila o fous blíž!


Takže nezbylo než se ponořit do menu.
V oddílu Mikronastavení AF je defaultně položka zakázat. Pak je volba, zda chceme nastavovat pro všechny objektivy, anebo pro jediný – přístroj si zapamatuje individuální nastavení objektivu. Teď přeskočím některé podrobnosti – například lze zadat sériová čísla více kusů objektivů stejného typu. Soustředím se tedy jen na samo nastavování. Na obrázku vidíte výchozí stav. Šipka je na nule, tedy na továrním nastavení. Pokud chcete rovinu zaostřování posunout k sobě, půjdete do mínusu, pokud od sebe, půjdete do plusu.


Můj případ byl plusový. Nastavil jsem tedy +3 a výsledek byl tento:


Určité zlepšení tu je, nikoli ale důvod k jásotu. Otočil jsem tedy čepici kšiltem dozadu a nastavil deset do plusu.


Tady je vidět, jak se přenastavuje šipka:


Vypadá to, že bingo, že jsem se trefil! Abych nic nezanedbal, vyzkoušel jsem ještě +15, ale to už jsme zbytečně vpředu:


Vrátil jsem se tedy na tu desítku.
Může vám to připadat zbytečné, ale ono to jsou diference v řádu centimetrů na vzdálenost 90 cm! Vyzkoušel jsem to ještě z metru padesáti, jestli se zaostřovací bod neposune, ale k žádné závadě nedošlo. Tady je vidět, že mám terčík vypodložený, aby byl ve stejné rovině s příložníkem:


Je to tedy proces velmi jednoduchý. Pro mou pětatřicítku to asi moc velký smysl nemá, nicméně pro vysoce světelné portrétní objektivy to význam určitě má. Já měl párkrát půjčenou 85/1.4 a nikdy jsem kloudně nezaostřil – dost možná z toho důvodu, který jsem zde popsal.

Pro klidné spaní

Mám teď v testu Nikona D7200 a ten taky mikroadjustaci umí. Vyzkoušel jsem si setový objektiv 18-105, dokonce na oficiální adjustační tabulce stažené z webu (viz fotku nahoře). Takže klídek – opravdu to vyžaduje vysokou světelnost a objektiv se světelností F3.5 nás nechá v bohorovném klidu, jak vidno zde na ukázce: