Ne, není to překlep, jde o německý fotoaparát a Monochrom je německé označení toho, že přístroj fotí jenom v jedné barevné škále, konkrétně černo – bílé. Jaká tedy je tato černo – bílá Leica? Psal jsem o ní 15. května loňského roku v článku, v němž jsem se tázal, zda to není dcera omylu. Je to přístroj se snímačem 24-36 full frame čipem s 18 miliony pixelů, ovšem bez obvyklých barevných filtrů, takže výsledek je černobílý. Lámal jsem si tam hlavu, jak je to s citlivostí k barvám. Přístroj má čip o velikosti kinofilmového okna 24x36 mm, tedy je to full frame, a v mnoha dalších ohledech je přístroj shodný s modelem M9. V článku jsem připomínal potíže, jaké historicky byly s převodem barev světa do černobílé ěškály, nejdřív to byly ortochromatické filmy, pak panchromatické, posléze orto-panchromatické, a stejně bylo třeba si vypomáhat barevnými filtry. Aby modrá obloh s bílými mraky vyšla dobře, potřebovali jste žlutý, lépe pak oranžový filtr.

Bohužel, na toto neumím odpovědět, měl jsem přístroj jen na dobu té nejpitomější chumelenice a obloha byla bílá eventuálně šedivá. Nicméně, soudě podle výsledků se čip chová opačně než kdysi ortochromatické filmy, je citlivý na delší světelné vlny, tedy na červenou a k modré bude skoupý. Pokud to tak je, majitel ušetří za polarizační filtr, pokud ho chce používat k zvýraznění mraků na modré obloze.

Jaký je a komu je určen
Je to klasický dálkoměrný přístroj, který až udivujícím způsobem navazuje na analogové přístroje řady M – do takových detailů, že má i nadále odnímají dno a zespodu se do přístroje vkládá baterka a SD karta. Závěrka je taky klasická, štěrbinová, která se po expozici natahuje. Když tedy vyjmeme objektiv, nevidíme čip, nýbrž lamely zavřené závěrky, tak jako v analogové leice. Je určen profesionálům - o tom svědčí i takový detail, že na čelní stěně nenajdeme onen hrdý červený terčík a jen na zadní straně se dočteme, co je to zač, tenhle foták.


Čip je 18megový CCD 24x36 mm, se základní citlivostí 3200 ISO a nejvyšší 10000. Neobvyklé? Ano, jako všechno na tomto úžasném přístroji. Čip nemá Bayerovu masku, tedy nemá barevné filtry RGB (ve čtverci 2xzelený plus 1 modrý a 1 červený. Snímá tedy maximum světla a to je jedna z obrovských předností přístroje. Odpadá tedy demozaikování, onen složitý proces, kterým vzniká barevný obraz. Přístroj zaznamená obraz buď v syrovém formátu digitálního negativu DNG, nebo ho převede do JPEG, jen ve Fine rozlišení. Obrázky mají značný datový rozměr, typicky od 5 do 10 MB v JPG formátu a v DNG pětatřicet mega žádná míra.


Přístroj má rozsah závěrky od 8 sec do 1/4000. Nemá autofokus, objektivy se ovládají ručně pomocí dálkoměru v hledáčku. Ten nemá korekci oční vady. LCD displej je 2,5 palcový s 230 tisíci body, pevný, krytý safírovým sklem. Robustní stavba a naprosto fenomenální optika, to jsou přednosti tohoto přístroje, určeného abych tak řekl lidem zvláštního ražení. Tělo stojí u Škody 173 tisíc , tedy o 20 tisíc víc než kolik stojí Leica M 240, přičemž objektiv Leica Summicron 35/2 stojí dalších 62500 korun.

Ovládání a menu
Přístroj se zapíná páčkou u spouště a ta i přepíná režimy jednotlivé záběry, série a samospoušť. Série umí 2 fotky sec. Na zadní stěně najdeme vlevo od displeje tlačítka pro přehrávání, mazání, ISO, info a set, podstatné je pro nás ISO. To je třeba přidržet a pak rollerem kolem čtyřcestného voliče nastavit hodnotu. V menu toho moc není, podstatné jsou položky kontrast a doostření. Ve formátu DNG získáme obrázky „tak jak jsou“, takže tyto dva parametry se aplikují jen na JPG snímky. Mají 5 hodnot od nuly do maxima. V menu najdeme i volbu „hnědá fotka“ a pod., nicméně pokládal bych za zvrácenost podnikat v tomto směru nějaké pokusy. Příjemné je tlačítko INFO. To nás spraví o stavu karty a baterky a o kapacitě karty, jakož i o rychlosti závěrky a hodnotě clony.

Jak se s ním fotí
Alfa a omega je v tom dálkoměrném hledáčku. Já pidlooký bez podpory korekce magnitudy tří dioptrií jsem toho v hledáčku viděl opravdu málo. Je zde koincidenční měření, tedy uprostřed hledáčku je okénku a musíme páčkou na objektivu nastavit objektiv tak, aby svislá linka šla přes toto okénko spojitě. Bressonové a Elvittové to dovedli i v kalupu, mně to dělalo potíže a věru nejsem sám. Četl jsem, že se tu člověk musí učit celý život. Ovšem stojí to za to. Pokud dobře zaostříme, je to pekelně ostré.

To, že musíme ručně clonit a tudíž expozice je manuální, to je ve srovnání s ostřením zanedbatelná maličkost. To se našinec rozpomene, jak se to dělávalo, velmi rychle. Dobrým pomocníkem je zde histogram, ten dokonce udává rozsah 11 EV v DNG formátu, takže se můžeme pokochat pohledem na pěkně roztažený rawový histogram. Nicméně k disposici je i histogram JPG ekvivalentu a podle něho se můžeme řídit.
Vyplácí se fotit v DNG. Ten JPG svádí k nastavení maximální ostrosti a výsledky pak jsou až nepěkně ostré... V DNG konvertoru si doostření nastavíme podle vkusu a potřeby (pro tisk větší, pro oko menší). Zajímavé je, že po konverzi z DNG je obrázek o 4 pixely na každou stranu menší (5212 x 3468).

Zajímavé je to s přepaly. V klasicky řešeném digi se do přepalu propadáme zvolna – nejdřív je přepálený jeden, pak druhý kanál a teprve když jsou všechny tři, je neštěstí hotové. Tady je to buď anebo. Spoušť reaguje bleskově, tady mám opravdu intenzivní pocit kontaktu s fotoaparátem. Zmáčknu a je to tam... jen s tou ostrostí je problém. Asi je opravdu nejvýhodnější onen zmíněný Summicron, měl jsem k disposici ještě padesátku 1,4 ASPH (84 tisíc), ale s ní bylo ostření ještě obtížnější kvůli menší hloubce ostrosti. Mimochodem, ostrost pochopíme třeba právě z tohoto výřezu 1:1. Je to jakobyste vyřízli obrázek z fotky široké 120 cm.


Kresba je tedy ultimativní. Zajímavý je šum. Ten se projevuje v podstatě v celém rozsahu citlivosti, ale je to jiný šum, než na jaký jsme zvyklí. Spíš je to něco jako ostré zrno velmi kvalitního filmu vyvolané zkušeným laborantem v kvalitní vývojce – je to spíš jakási obrazová struktura. Neničí to kresbu. Znamená to, že 4000 ISO můžeme vcelku úspěšně používat, viz ukázky dole.

 

Shrnutí
Tento přístroj nelze rutinně posuzovat a hodnotit. Je to kapitola sama pro sebe, rovného nemá. O kvalitě netřeba diskutovat, obtíže s ovládáním vyplývají z jeho podstaty. V rukou mistra vytvoří mistrovské snímky, víc není třeba k tomu dodat. No a k mistrovství se s tímto přístrojem člověk dopracuje zřejmě až po dlouhé, předlouhé době.A ještě něco podstatného. Prakticky všechny současné fotoaparáty jsou jev pomíjivý. Za pět let budou obsolete, nebo šébik, jak by řekl pan Kohn z anekdoty. Leica Monochrom bude stejně dokonalá i za deset, patnáct let.

Ukázky:

Snímky jsou v citlivostech 360, 1000, 2500, 4000 a 10000 ISO.

1 2
3 4
5 6
7 8
9 10
11 12
13 14
15 16