Dnes uzavírám bilanční seriál, pohledem na výdobytky posledního výrobce v abecedě. Taky měl jen dvě novinky, obě pozoruhodné – zvláště pak tu jednu. Byl to plnoformátový mirrorless Alpha 9.

Ta řada Alpha 7 (a zmíněná devítka na ni navazuje) přišla teprve v roce 2013 a hned udělala velký rozruch. Byl to nejmenší a cenově nejvýhodnější plnoformát na světovém trhu. Sony pak vyráběl sedmičky určené na vysoké rozlišení i na vysokou citlivost, až loni dospěl k Alpha 9, spojující všechna „nej“ nabízená současnou technikou. Tak tenhle fotoaparát mě opravdu vzal a jsem docela rád, že je to poslední vzací přístroj mého miniseriálu. Nejenže jsem s ním mohl fotit, ale dokonce jsem byl v továrně, kde se v Thajsku nedaleko Bangkoku vyrábí a dominantní dojem, který jsem si z návštěvy odnesl byl ten, že se kontrolou kvality v průběhu výroby zabývá snad víc lidí, než kolik jich přístroj dává dohromady. Tento čtyřiadvacetimegový plnoformát se čtyřmegovým elektronickým hledáčkem a výklopným dotykovým displejem opravdu nabízí vše, co si chce dopřát opravdu náročný fotograf: s výbavou objektivů řady G Master je to bleskové ostření, pětiosou stabilizaci čipu, série rychlostí dvaceti oken za vteřinu, ISO použitelné i při 12800.



Modelová řada Alpha 7 poskytla pro Alphu 9 základ, návaznost je zřejmá a neomezuje se jenom na E-bajonet. Sony zde míří na profesionální sportovní fotografy. V tomto ohledu si myslím, že poněkud Sony přeceňuje atraktivitu malého těla přístroje. Co znám sporťáky tak rozměr je to poslední, co by jim vadilo. Pánové od Sony ale dávají najevo, že se nehodlají vzdát ani A-bajonetu. A tak jsem si říkal, jaké by to bylo pěkné, kdyby to, co je uvnitř Alphy 9 bylo uvnitř nějaké příští Alphy 99. Její římská dvojka přišla v roce 2016 a je to skvělý přístroj, který by zasloužil další rozvíjení. Ale to už jsme v budoucnosti, nikoli v minulosti.