Poslední novinku v třídě mirrorless systémových kompaktů s čipem APS-C Sonyho jsem tu oznámil před měsícem.


V ruce jsem ji měl doslova na pět minut, na novinářské prezentaci Sonyho v Budapešti. V tu dobu byly na kontinentě doslova dva kusy tohoto přístroje, oba předprodukční vzorky. Bohužel nebylo možno pořízené fotografie zveřejnit – přitom by se nic nestalo, protože pokud jsem mohl z náhledu na displeji soudit, naprosto nic jim nechybělo. Tím spíš, že Sony předvedl v Budapešti i svoje nové prestižní objektivy řady G, 24-70/2.8, 70-200/2.8 a pevné sklo 85/1.4. Všechny tři jsou schopný pokrýt plný formát 24x36 mm, tedy jsou určené primárně pro fullframe řadu Alpha 7.

Největší atrakcí nového modelu Alpha A6300 je snímač. Jde o snímač s DRAM pamětí, takže přenos dat je podle údajů výrobce pětkrát rychlejší než co dokáže konvenční snímač. To se prověřit nedalo, jen ofotit z prezentace:


Krom toho je snímač opatřen 425 ostřicími body, všechny jsou s dělenými fotodiodami, proto jsou schopné analyzovat fázový posun (světelný paprsek rozdělený na souběžné části má shodný průběh vlny, jen pokud je optická soustava správě zaostřena, pokud není, systém podá informaci, kterým směrem se má pohnout optický člen v objektivu). Na obrázku je patrné i rozložení ostřicích bodů – z praktického hlediska se dá říci, že další rozšíření by bylo i zbytečné, protože kdo by umisťoval něco důležitého tak blízko okraje obrazu. Dá se tedy říci, že pokrytí je úplné.


Toto řešení, jak jsme mohli se přesvědčit – a TOTO se dalo vyzkoušet, má několik praktických důsledků.

Především je to rychlost systému. Sony ho inzeruje jako nejrychlejší v současné době. To je tvrzení diskutabilní a bude třeba přístroj vyzkoušet v reálném světě, nicméně i v umělém osvětlení prezentační místnosti jsem při přeostřování neznamenal žádnou prodlevu. Bylo tedy zřejmě dosaženo toho, čemu říkám fyziologická hranice rychlosti autofokusu – co je za touto hranicí jsou schopny změřit jen speciální přístroje.

Autofokus ale nezlenivěl ani při namíření do temného kouta na tmavou předlohu. Dokonce nebylo nutno využívat jen středových bodů po přepnutí na skupinu nebo na jednotlivý bod i v temné partii přístroj ostřil stejně rychle. V zatemněné komoře se pak zkoušela schopnost fotit na vysoké ISO – zde jsme na hodnotě 409600.


No a nakonec, takto vysoká hustota ostřicích bodů má vliv na výkon při režimu sledování objektu. Čím je síť AF bodů hustší, tím snadněji si body předávají informaci, kde se sledovaný objekt ocitl. Musím přiznat, že pro účely fotografické mě ani tato zkušenost nepřesvědčila, že je to stoprocentně spolehlivé zařízení – jakkoli musím důrazně opakovat, že se prezentace odehrávala v místnosti při umělém, nikterak oslňujícím osvětlení. Systém sice sledoval objekt, ale občas váhal a jakoby se za přesouvaným objektem táhl. Ale je to jen dojem – aniž jsem měl možnost pořídit zkušební snímky, které by prokázaly, zda systém přeskočil na jinou rovinu ostrosti. Dovedu si ale představit, že pro video je to výtečná pomůcka, podobně jako stabilizace. Dodám ještě, že výrobce slibuje spolehlivé sledování i při frekvenci 11 fotek za vteřinu. Ukázka sledování – systém se držel červeného polštáře až k okraji fotky.


Prezentátoři předvedli i A6300 ve spojení s G-objektivy. I pak byl výsledek impozantní, bylo to focené z ruky za nic moc osvětlení a byla vidět kresba duhovky a žilky v bělmu, což je podle mě známka velmi slušné ostrosti a kresby:


Pokud jde o video, zde je to 4K v maximálním rozlišení. Zde připomenu, že procesor Bionz X dovoluje snímat z celé plochy, tedy z plného počtu 24 milionů fotodiod, a stačí obraz převzorkovat tak, aby vzniklo video s délkou delší strany cca 4 tisíce pixelů. Obvyklejší je jiné řešení 4K, kdy se obraz snímá jen z části snímače, jde tedy o výřez, tedy o crop factor – o který je třeba prodloužit ohniskovou vzdálenost, zúžit úhel záběru a také zohlednit hloubku ostrosti. Pocitově – je to solidní kus foťáku. Tělo je kovové a utěsněné proti prachu a vodě – nenamáčel jsem ho, ani neprotřepával v uhláku, ale ono se to nějak pozná, když to vezmete do ruky. Hned jsem si vybavil příjemné zážitky s jeho předchůdcem Alphou A6000 – jeho ovládání je minimalistické, avšak co se personalizace týká zcela dostačující – programovatelná tlačítka jsou dvě a uživatelská nastavení také dvě – to je až dost, aby si uživatel mohl přístroj upravit k obrazu svému. Jediné co mě přimělo k nespokojenému zavrčení byla absence dotykového displeje, třípalcový LCD je vyklápěcí, aspoň že tak. Zato se hodně zlepšil elektronický hledáček – má 2,36 megapixelů a je OLED. Obraz byl jasný a ostrý bez jakýchkoli duchů nebo pomrkávání, opravdu jsem měl dojem, že se dívám do hodně jasného optického hledáčku.

Bylo to tedy příjemné, bohužel velmi krátké a na výstup zcela neproduktivní setkání. Sleduju vývoj této řady od prvních modelů NEX, tato řada se po roce 2011 přejmenovala v zájmu znepřehlednění na Alphu, kam náleží zrcadlovky, polopropustno-zrcadlovky i full frame mirrorlessy. Navzdory tomu vývoj šel neochvějně kupředu, NEX 7 byl výkonem skvělý, ovládáním trochu zmatečný, avšak v roce 2014 přišla Alpha 6000 a tím zřejmě tápání skončilo, fotoaparát se začal ovládat jako fotoaparát a ne jako počítačová hra Cesta k hlavolamu a současná Alpha 6300 je logickým pokračovatelem této příznivé cesty.