Včera skončilo 48. kolo průběžné soutěže – takže začínáme pátý ročník! Že to ale uteklo... Podstatné jsou ale výsledky a ty vám teď chci sdělit. Podotknu ještě, že tímto kolem jsme končili provozování soutěže na původním serveru a přecházíme jinam, který bude lépe snášet vysokokapacitní provoz. Málo platné, účastníků soutěže jsou už dva tisíce a třebaže samozřejmě ne všichni najednou v jednom kole soutěží, provoz je tu náročný. Takže od 49 kola pojedeme jinde. To osmačtyřicáté kolo mělo volné téma, hodnotil se jen estetický dopad práce a nebralo se tedy v úvahu zadání. Žádné specifikované zadání tentokrát nebylo.

V osmačtyřicátém kole zvítězila Zuzka Vitvarová, veterán naší soutěže a několikanásobný její vítěz. Její obrazy jsou vždy poetické, technicky zajímavé – a technika je vždy adekvátní tématu, nejde o samoúčelnou exhibici.


Snímek Vlastimila Rašky nazvaný Kukuřičné pole se dlouho držel na prvním místě . Velice jsem mu fandil – má vtip, nápad, byl v podstatě hotový v okamžiku stisku spouště.


Také Lukáš Duran je velmi úspěšný veterán naší soutěže. Jeho obrazy jsou – podobně jako díla Vitvarové – výsledkem postprocesingu, ale jejich podstatou jsou vždycky dobře promyšlené a pečlivě zaranžované výchozí fotografie.


Na čtvrtém místě se usadil Erik Švec snímkem Silva. Fotografie vznikla možná náhodně, zrovna zafoukal vítr... Ale i kdyby, co na tom? Prst byl na spoušti a stiskl právě včas, aby vznikl milý živý snímek.


Obrázek Milana Báčika Moravská Třebová má zvláštní zadumanou náladu. Autor ho pořídil po dešti, kapky ještě zůstaly na okenním skle. Dala by se na něm aplikovat kupa výtek, ovšem převládá ten jemně nostalgický pocit, ten k němu přitahuje pozornost.


I tentokrát připojím několik fotografií z těch méně bodovaných – připomenu, že se na prvních sto, mnohdy dvou stech místech najdou výborné práce a že rozdíly jsou leckdy bodově nepatrné.

Nuže, Miroslav Prouza mě potěšil svou vtipnou montáží nazvanou Přicházení. Rozebírat tu práci nemá smysl, je jasná na první pohled.


Ladislav Vejtruba zachytil Motorkářku. Jo, motorkářky nejsou žádná ořezávátka a tahle by si jistě nenechala foukat do polívky. Aspoň že se nechala vyfotit, je to perfektní živý portrét a černobílé provedení mu vysloveně sluší.


Vtipný je i dvojportrét Erika Švece Úsměv. Oba snímky zřejmě vznikly na nějakém fotovýletě a Erik je ve světě fotografie aktivní... jenom se mi nějak nepodařilo dostat se na jeho stránku, kterou jsem si vygooglil. Tak snad někdy jindy.


Estéti se možná na mě budou šklíbit, že se mi zalíbila Malá zvědavka, jak ji vyfotila Simona Aberlová. Šklibte se nešklibte, mně se ta fotka líbí a basta.