Občas koukám v naší soutěži po fotkách, které porota odsunula na poslední místa. Zaujala mě fotka na 145 místě ze současných 155. Tohle není jen tak. Autorka té fotky Renata Szusciková umí fotit! Zapátral jsem a zjistil, že umí a navíc, soutěže DN se účastní soustavně. Předmětná fotka je tato:


Řeknete, co na tom? Ale musel jsem se k té tváři ne zcela splňující kritéria pro obálku Vogue vracet. Brutální líčení, upřený pohled, dvojitá vize... co tím chtěl básník říci? V Galerii Megapixelu má svoje portfolio. Fotí spíše přírodu, makro, ale spíš náladové než anatomicky přesné. A do toho pár fotek z jiného soudku. Zde jsou, vybral jsem tři:


 


 


 

Jsou úplně jiné než ty ostatní v galerii. A jsme u toho – fotografie je hledání toho, co jsem. Kdo je Renata Szusciková? Co vidí? Ojíněnou růži, pěkné siluety skal anebo Ambivalenci? Co ji poutá, oslovuje, co chce zachytit a ukázat?
Talent tam rozhodně je, ovšem i tápání – nepíšu to tu proto, abych Renatě Szuscikové trhal kousíčky z těla: spíš chci potvrdit tezi, že rukopis je do značné míry výběr. Při určitém stupni technické zdatnosti zvládnu to či ono a vcelku to vyjde dobře, rozhodně líp než umí 99% fotografujícího obyvatelstva. Ale to co jsem, to je to, co vyberu z množství dobrých fotek. Ty co vyberu nemusí být skvělé, ale musí mě vystihovat. A to je na té fotografii to nejtěžší.