Začíná říjen a mnozí jsou zvědavi, jak dopadlo zářijové kolo. Téma bylo cesta – v obecném slova smyslu. Však také autoři téma pojímali rozličně a to je, myslím, velmi dobře.

Vítězem zářijového kola se stala Dana Turková prací Pojď ode mne blíž. Podivný název charakterizuje vymyšlenou a naaranžovanou fotografii. Exif prozradil čtyřvteřinovou expozici při ISO 80, pořízeno Samsungem EX2F při cloně F1.4. To způsobilo onen duchovitý přesun obou protagonistů. Pokud to nebyl nápad okamžiku, bylo by bývalo dobré obléknout světlé kalhoty a boty.


Na druhém místě se zařadila zkušená fotografka a úspěšná účastnice průběžné soutěže Digineffu Zuzka Vitvarová. Snímek ...mami??! připomíná spíš street fotografii a v autorčině tvorbě je to spíš vybočení než pravidlo. Fotka čitelná, výrazná, s příběhem.


Křižovatka Václava Ouřady je na třetím místě. Porotci ji hodnotili nejednotně, rozkyv od 28% do 100%. Je to anekdota, hodně hraná, ale dobře provedená jak režijně, tak technicky a ocenění si tedy zaslouží. Jen bych vítal, kdyby cestovatel na té své improvizované koloběžce skutečně stá.


Kompoziční minimalismus - fotka založená na rozložení strukturovaných ploch s jasnými liniemi. Třebaže nevidíme živáčka, tušíme příběh. Kam i cyklisti chodí pěšky je možná trochu zbytečně shazující název, fotka by mě oslovila i bez něho, dokonce bych řekl, že víc bez něho. A ještě podotknu – příklad barevné fotky, kdy barva hraje roli. Pořídil Milan Kaška.


Pětici vítězů uzavřel Ondrej Čechvala dramatickým snímkem Ťahanie dreva. Tvrdá gradace a pohybová neostrost podtrhují drama situace, namáhavou práci, kdy se kůň dře, inu, jako kůň. Výborná syrová fotka, dovedl bych si představit sérii takto pojatých fotografií. Ta dřevařina je rozhodně téma, které stojí za zachycení. Autor má ještě jednu výbornou fotku, která skončila na sedmém místě, i to svědčí o lecčem.


Dovolím si ukázat ještě tři fotky, které myslím že do konceptu Lodě bláznů dobře pasují. Město v pohybu, tak se jmenuje práce Lenky Faltejskové. Další její práce můžete vidět na Pictoartu, je to autorka, která má svůj styl a umí za ním jít.


Na 37 místo zařadila porota snímek Jana Sysla Jen co noha nohu mine. Výborně viděno, zachyceno a prožito – příběh za oponou, nohy kdoví koho a jdou kdoví kam.


Vladislava Hlavatého Odcházení se ocitlo na 174. místě – dovedu si představit, že by klidně mohlo viset na výstavě snapshot photography... Je to přesně ten druh nehledané, jakoby mimoděk pořízené fotografie, která zaleze za nehty a dloube tam špendlíčkem – co je to za holky a kam odcházejí?

Úplně závěrem
Nerad bych vyvolal dojem, že tu dělám chytráka a že porota nedocenila geniální fotky které vidím jenom já. Za á jistě mnozí z vás si nemyslí, že mnou vydolované fotky jsou geniální a myslíte si naopak, že jsem spadl z jahody na znak, za výtvarné umění je především otázkou komunikace a ta u někoho s něčím funguje a někdy ne, přičemž to nezáleží ani na kvalitě díla, ani na kvalitě toho, o je pozorováno.