Připomeňme si, že ve snímači (ať CCD, nebo CMOS) jsou mikroskopické buňky, které mají za úkol převádět energii dopadajícího světla (fotonů) na elektrický náboj (na elektrony). Každou buňku si představme jako nádobku. Jakmile je světla přespříliš, vygeneruje se silný náboj a elektrony se pokoušejí uniknout do sousedních buněk. Z konstrukce CCD plyne, že se náboji daří uniknout lépe v jednom směru - proto je blooming v podobě pruhu, projevuje se jako jakýsi světelný svazek.

Vlevo svislý blooming, vpravo vodorovný blooming

Výrobci čelí tomuto jevu vřazením anti-bloomingových hradel, jakýchsi "odvodňovacích kanálků". Ty zaujímají až 30% plochy snímače a snižují jejich citlivost vůči světlu. Další nevýhodou je snížení rozlišovací schopnosti, protože mezi buňkami je najednou prostor, který se nevyužije ke shromažďování obrazové informace.

Existuje ještě jedno řešení - místo toho, aby se exponovalo dlouho, čímž zcela jistě dojde k přetečení náboje, exponuje se sérií krátkých expozic. Této metody se používá ve speciální fotografii, na př. v astronomické.

V praxi je situace taková, že k bloomingu jsou náchylné snímače aparátů nižší cenové kategorie, kdežto ty dražší přístroje jsou proti tomuto jevu více odolné.