17.5.1999
Přepálené jasy - to je bolest digitální fotografie. Je to dáno vlastnostmi CCD snímače (technické detaily viz seriál čtyř článků o CCD). Jakmile totiž je světlo tak silné, že vygenerovaný náboj v buňce CCD snímače dosáhne horní meze vygenerované voltáže, při digitalizaci se k této voltáži přiřadí maximální jas, tedy hodnota 255. No a 255 červeného i modrého a zeleného kanálu dají dohromady bílou barvu (pokud nechápete, o čem píšu, a zajímá vás to, opět odkazuji na výše uvedený seriál.) Prostě řečeno: příliš jasně osvětlené partie se na digitální fotce zobrazí jako zcela bílé, bez kresby. V klasické fotografii je negativ na takových místech tmavý, říkáme hustý. Při zpracování pod zvětšovákem lze do určité míry i z těchto hustých částí nějakou kresbu vydolovat. Digi se chová jinak: jakmile je tam bílá plocha, nedá se s tím prakticky dělat nic.
Ukážu to na příkladu. Pes Bart sedí na sluníčku a vyplazuje jazyk. Na první pohled si ničeho zvláštního nevšimnete. Obrázek je vcelku dobře prokreslený, ostré slunce dodalo lesk na chlupy psí srsti, takže přestože je Bart černý, jeho kožich nevypadá jako plochá skvrna, nýbrž jako řádná psí srst. Což je, mimochodem, ten trik, jak se fotí černé objekty - lze fotit lesk na jejich povrchu.
Při bližším ohledání zjistíme, že na snímku je závažná chyba. Mokrý Bartův jazyk samozřejmě odrážel světlo jako zrcátko a výsledek popisuji už v úvodu.
Velká část plochy jazyku je bílá. Tento nepříjemný jev je totožný s tím, co jsme uvítali, že totiž lesk umožnil pěkně prokreslit Bartův kožich! Jenže srst má kresbu, kdežto na jazyku se nám objevila nepříjemná bílá plocha. Při samotném fotografování tomu nemůžeme zabránit. Nevšimneme si toho, a i kdyby, není nám to nic platné. O nápravu se můžeme pokusit až v editoru, tedy v naší elektronické temné komoře. Při klasickém zvětšování bychom se pokusili přepálenou část negativu tak zvaně nadržet .- vyrobili bychom masku a touto maskou bychom zvětšili expozici. Nic ani vzdáleně obdobného nemůžeme v digitální fotografii podniknout, protože na daném místě obrazu prostě žádná informace není. Nezbývá nám nic než zcela brutální retuš.
Máme k disposici několik základních nástrojů - v každém slušném editoru. Je to především kapátko, kterým volíme barvu, v tomto případě "jazykovou růžovou". Tuto růžovou nalejeme konvičkou na bílou plochu, jazyk hned zrůžoví. Vypadá ale jako vystřižený piják. Pomocí stříkací pistole vytvarujeme zdání trojrozměrného objektu temnější odstín. Získáme to, co je na obrázku dole vlevo.
Pořád je ale jazyk jaksi neživotný. Je třeba mu dát nějakou strukturu - kapátkem zvolíme barvu a pomocí křídy (nástroj "charcoal", též je v nabídce každého slušného editoru) strukturu doplníme - samozřejmě, existuje mnoho dalších postupů a nástrojů, jak domalovat ten zatracený jazyk.
Je třeba být velmi opatrný a nespoléhat na výsledek na monitoru. Tiskárna je velmi nemilosrdná a neopatrně vykonanou retuš odhalí a zvýrazní. Bude to chtít trochu zkušenosti, než se naučíte elektronicky retušovat ty mrzuté přepálené plochy, které se vyskytují překvapivě často a budou ještě dlouho znamenat handicap vůči klasickým filmovým materiálům.
(eff)