25.7.2002
Některé věci se lépe ukáží než vysvětlí. Prohlédněme si dva snímky pořízené ze stejného místa - vždycky je to větvička borovice.

Na snímku vlevo vidíme větvičku - a v pozadí jsou vidět další keře a stromy. Vpravo je na snímku jen několik jehliček z borovice ostrých, jiné jsou neostré a pozadí je naprosto rozostřeno. Není tam vidět vůbec nic. Jak je to možné, když snímky byly pořízeny stejným fotoaparátem a za stejného počasí ze stejného místa?

Byly pořízeny různými objektivy. Ten vlevo by pořízen základním objektivem Nikonu D100, kdežto druhý byl pořízen silným teleobjektivem o ohniskové vzdálenosti 300 mm, (fakticky odpovídá 450 mm). Vidíme, že na to co bude ostré a co nebude má délka ohniska značný vliv.

Co je to ostrost
Bavme se o bodu. Fotíme bod. Světlo se odrazí od bodu - projde objektivem a dopadne na plochu filmu (v klasické fotografii) nebo snímače. Jakmile je objektiv špatně zaostřen, tedy není ve správné vzdálenosti od filmu či snímače, bod se zobrazí jako ploška. To je ostatně princip autofokusu založeného na měření kontrastu: systém pohybuje optickou soustavou a zastaví se na tom místě, kde naměří největší kontrast. Body jsou zobrazeny nejjasněji.
V praxi se bodvždycky zobrazí jako ploška - záleží na kvalitě objektivu, jak je velká.
Je tedy jasné, že hraje roli vzdálenost bodu od objektivu a objektivu od zobrazovací plochy. Jen jedna kombinace je optimální.

Trávník focený "dlouhým sklem" - vepředu neostrý, pak je pole ostrosti a pak je zase neostrý. Tohle se digi skoro nedá udělat, jen nějakou zrcadlovkou s extrémně dlouhým sklem.

V praxi ale nefotíme bod. Fotografujeme prostorové objekty. Jejich povrch se skládá z nekonečného množství bodů. Víme, že existuje cosi jako optimální vzdálenost, kdy se obraz bodu projeví jako nejjasnější, tedy nejmenší a tudíž i nejvýraznější ploška. Fotografujeme ale prostor - některé objekty jsou dál a některé blíž než je optimální vzdálenost od objektivu. Znamená to, že body jejich povrchu budou zobrazeny jako "větší plošky"?
Přesně tak tomu je.
Vtip ale je v tom, že naše oko vnímá plošku do určité velikosti (obvykle o průměru 1/10 mm) jako bod. Takže co je menší nebo rovné 1/10 mm vnímáme jako bod, v praxi - jako ostrou fotku. Plošky nenarůstají skokově, ale plynule. Proto na fotce není přesně ohraničené "pole ostrosti" a "pole neostrosti". Pořád je to neostré, pak je to ostré a pak zase neostré...

A teď prakticky. Obecně platí, že

čím delší je ohnisková vzdálenost objektivu, tím dramatičtěji rostou / zmenšují se plošky, jinak řečeno - tím užší je pásmo, kde se body zobrazí jako snesitelně malé plošky, čili pásmo ostrosti.
čím kratší je ohnisková vzdálenost, tím naopak plošky rostou/zmenšují se méně a pásmo ostrosti je široké
čím menší je clona (tedy menší clonové číslo = větší otvor, tím menší je hloubka ostrosti, větším zacloněním (menší otvor) hloubka ostrosti roste
čím jdou objekty dál, tím větší je hloubka ostrosti: předměty vzdálené kilometr a půl kilometru budou stejně ostré, kdežto při makrofotografii může být značný rozdíl mezi předměty vzdálenými 5 cm a 6 cm.

Tabulka Kodaku znázorňuje faktory ovlivňující hloubku ostrosti (tmavá červeň): velikost clony, vzdálenost objektu a ohnisková vzdálenost. Pozor: ve skutečnosti hranice "ostrosti" a "neostrosti" není nikdy "ostrá", vždy jde o přechod - někdy ovšem dosti příkrý přechod (dlouhé sklo, makro v klasické fotografii, samozřejmě mikrofotografie!)

Objektivy digitálních aparátů mají kratičkou fyzickou ohniskovou délku (neplést s tzv. ekvivalentem, což je přepočet, jak by to bylo,kdyby to byl kinofilmový foťák! Ohniska bývají mezi 5 až 15 mm, a to je tak krátké ohnisko, že hloubka ostrosti je vždycky veliká. Obrázek se pak nikdy úplně nerozostří, dokonce ani ne v režimu makro. To dělá potíže, protože se chceme soustředit na kytku nebo na brouka a máme sice ne moc ostré, ale rozeznatelné pozadí.

Co s tím? Lze to napravit v editoru. Nežádoucí pozadí umístíme do výběru (funkce laso) a rozostříme Gausovským rozostřením. Viz fotku Honzy Březiny, který zkoumá, jestli mu někdo nedal do digitálu Semtex a spínací hodiny (zdá se, že ano). Toto je "uměle snížená hloubka ostrosti". Fotograficky čistá metoda to není, ale v digitální fotografii musíme občas postupovat brutálními metodami, abychom přelomili přes koleno fyzikální zákony.
viz též pokračování tohoto článku