28.7.2002
Problematiky hloubky ostrosti je zároveň jednoduchá i složitá. Jednoduchá, pokud si s ní nelámete hlavu, složitá, jakmile se do ní vloží matematika. Zkusme se trefit "mezi", tedy dosáhnout maxima názornosti bez výpočtů. V předchozím článku jsem možná nepoužil dostatečně jasných argumentů, proto se pokusím být co nejnázornější.

K pomoci jsem si vzal historickou fotografickou techniku. Vyfotil jsem stupnice ostření tří historických objektivů zrcadlovky Praktina IIa, je to Flektogon s ohniskem 25 mm, pak "záklaďák" Flexon a "olympijský Sonnar" 180 mm. Tehdy bylo zvykem znázorňovat hloubku ostrosti, tedy: při cloně x nastavte vzdálenost y a budete mít vše ostré v pásnu od - do. V předchozím článku jsem upozorňoval, že ono "od - do" neznamená, že je někde nějaký náhlý zlom, prostě je to "rámec normy", tedy rámec, kdy se obraz jeví ostře. Takže ukázky ostřenáí na tzv. hyperfokální vzdálenost:, což je vzdálenost, při které je při dané clobně ostré vše až do nekonečna.

Jiný obrázek nám podá stupnice "záklaďáku" Flexon. Opět - vpravo je nekonečno, avšak levá strana pásma je už "něco pod" 2,5 m. Ostříme na - asi - 4,8 m. Vidíme, že hloubka ostrosti je podstatně menší, než v předchozím případě.

Dlouhoohniskový Sonnar. Ten má hloubku ostrosti tak malou, že se do stupnice clona 11 ani nevešla! Odhadem jsem nastavil "něco mezi 8 a 16" na nekonečno a druhá hranice pásma vězí někde kolem 30 m!

Když si obrázky prohlédnete, pochopíte, že hloubka ostrosti klesá při použití delšího ohniska a naopak stoupá při větším zaclonění. Ostatně, odpovídá to tabulce Kodaku v předchozím článku. V praxi to pochopitelně znamená, že pro živou fotografii stačí zaclonit - dejme tomu - na 11 (což při dnešní citlivosti filmů vystačí obvykle na časy 250 - 500 i více, záleží na světelných poměrech a citlivosti filmu), zaostřit na 5 m (při použití základního objektivu) a máte všechno v podtsatě ostré od 3 m do nekonečna a nemusíte se o ostření starat.Bvaíéme se ale o kinofilmovém aparátu s ohniskem 50 mm! Digitální aparát má ohnisko skoro desetkrát menší. Kdyby výrobci byli schopni vyrobit opticky kvalitní objektiv a byli schopni ho vybavit buď "fix focusem" čili pevným zaostřením, anebo dvou až třípolohovým (nekonečno až 1m, 5 m až 0,5 m, makro) a zbavili nás přihlouplé prodlevy vynucené automatickým ostřením, velebili bychom je - my, kteří víme, o co tu jde. Jenže poublikum chce stroječky a automaty a aparát musí mít hejblata, aby mohl být dražší. Kdyby aspoň ten autofokus šel vypnout - on zpravidla jde, ale skoro nikde ne úplně, takže nás tak jako tak zdržuje.

V korespondenci jsem narazil ještě na jednu námitku. Šlo o měřítko, tedy o zobrazení. Porovnejte tedy tyto obrázky:

Byly pořízeny aparátem Olympus C-700UZ s rozsahem zoomu 1:10. Ten vlevo byl pořízen ohniskem 5,9 mm. Zaostřeno bylo na model auta, ale pozadí, tedy stromy a keře, jsou docela obstojně patrné. Na snímku vpravo je model auta stejně velký, tedy "měřítko zobrazení" zůstalo zachováno. Ohnisko ale bylo 59 mm. Autíčko je ostré, avšak pozadí je rozpité, nezřetelné, jinak - je značně mimo hloubku ostrosti.