17.5.1999
Dnešek byl krásný den, se sluncem a hradovitými oblaky. Vyšel jsem si na procházku s Bartem do oblasti Řeporyj a Prokopského údolí. Přinesl jsem si odtud pár obrázků. Pojďme se na ně podívat a řekněme si něco o nich - snad z toho vzejde pár tipů pro téma krajinářská fotografie.

1. dvojice

Když si prohlédnete tyhle dva snímky, zjistíte, že jsou snímány z přesně stejného místa v rozmezí snad dvou minut. Za tu dobu se v krajině lecos změní - přeletí přes ní oblaka a udělají rozdílné stíny. Na snímku vlevo oblak vrhal stín na pozadí, kdežto o dvě minuty později zakryl popředí. To je důvod, proč nám snímek vpravo připadá jaksi přirozenější a plastičtější. V krajinářské fotografii platí zásada, že popředí má být temnější než pozadí. Je to podobná zásada, o jaké jsme hovořili v kapitole o funkci mlžného oparu ve fotografování krajiny. Proto někdy - jako v tomto případě - se vyplatí počkat, až mrak zakryje popředí.

2. dvojice

U tohle dvojice asi nebudeme diskutovat o tom, který obrázek vypadá lépe. A opět - je brán ze stejného místa v rozmezí několika minut. Na levém snímku se oblak pěkně posadil na horizont a navázal na křivku dvou keřů, kdežto na pravém obrázku vidíme jen plochou modrou oblohu.

Shrnutí:

Při procházkách v přírodě nenechme oblaka jen tak zbůhdarma plynout po obloze. Zapřáhněme je do našeho fotografování - když je slunečný a oblačný a větrný den, jako byl ten dnešní. Hradovité mraky jsou samy o sobě krásné - ovšem je dobře si počkat, aby nějaký ten obzvlášť nápadný krasavec doplnil naši kompozici. On - anebo jeho stín.