8.1.2001
Od té doby, kdy se na trhu digitálních fotoaparátů objevila Leica, musel si říci i fanatický vyznavač klasiky: tak ono na té digitální fotografii přece jen musí něco být, když si i tak kultovní firma jako je Leitz obula boty z bruslemi a vyrazila na tenký led složený z nějakých, s odpuštěním, pixelů! Mohl dokonce dojít do stavu, kdy se smíří s myšlenkou, že klasické fotografii zvoní hrana a že za deset, patnáct let se budou ze stříbra dělat opravdu hlavně jenom šperky. Jenže pak si všimne, že ta jeho digitální Leica (kterou si mezi tím v rámci přerodu koupil) je fakticky výrobek Fuji. No a jeho čerstvě zrozené nadšení se promění v hněv. Klam a mam, je to všechno podvod!

Všechno je podvod?

Kdo vyrábí naše fotoaparáty?

S digitální fotografickou technikou je spojeno několik záhad. Na světě je pouze málo jedinců schopných zasvěceně zodpovědět na dvě základní otázky: jak to vlastně funguje a kdo to vyrobil. Byl jsem přítomen scénce, kdy hvězda odborného semináře, digitální guru dovezený zpoza moře, spasil čest své firmy útěkem, když na něho neodbytný fotograf-profesionál dotíral všetečnými otázkami, proč CCD reaguje na světlo generované zábleskovým zařízením stejného druhu a za identických podmínek jednou tak, a jednou onak. Ne snad, že by na to nechtěl odpovědět. On na to nedovedl odpovědět.

Když se zeptáte odborníka (vždycky náleží k některé z firem), aby vám sdělil, kdo vyrobil to či ono, zejména CCD nebo optiku, zpravidla odpoví - a bude se vám při tom dívat nestydatě do očí - že firma, která je napsaná na kapotě fotoaparátu.

Podívejme se kupříkladu na technickotaktická data tří u nás běžně prodávaných digiťáků poslední generace. Je to Canon PowerShot S20, Olympu C-3030 Z a Sony DSC-S70 . Jeden disponuje CCD s kapacitou 3,14 milionů pixelů, kdežto druhý má těch pixelů 3,14 milionů, na rozdíl od třetího, který se chlubí 3,14 megapixely. Pak nalistujete v katalogu další třímegáče a zjistíte, že jejich CCD mají, k vašemu překvapení, počet pixelů dosahující 3,14 milionů. Když se obrátíte na zástupce firmy s otázkou, co je to za CCD uvnitř toho jeho foťáku, urazí se. Samozřejmě že to je jeho vlastní, nativní, doma vyrobené CCD!

Tak tomu už dneska nevěří ani malé děti. Pokud jde o CCD, jak to tak vypadá, výrobcem současných třímegáčů je Sony - třebaže to nikdo oficiálně nepotvrdí. Platí to o převodnících analog-digital, které přepočítávají výsledky analogově pracujících světlocitlivých buněk do sledu nul a jedniček? I ty jsou dílem SONY ? Nikdo vám seriózně neodpoví. S jistotou lze předpokládat, že si je každý výrobce nepižlá doma na dvorku sám.

Podívejme se však na nápadnější, doslova do očí bijící komponentu, totiž na objektiv.

Podle dobře informovaných zdrojů lví podíl na dodávce objektivů v celé oblasti spotřební digitální fotografie je Olympus. Pravda - na už citované Leice, nebo na takovém Sony DSC-S70 najdeme hrdý název Zeiss. Jenže mnoho vody uplynulo od dob, kdy pan Karl Zeiss brousil v Jeně čočky. Dnešní Zeiss, to už je něco jako IKEA, která poskytuje svoji nálepku na výrobky továrny na nábytek v Písku.

Takto bych mohl zpytovat napájení nebo zapisovací zařízení, LCD displeje, mohl bych se ptát, kdo vyrábí "joystickové kolečko", které se usadilo na zadní stěně tolika různých modelů fotoaparátů.

Takto bychom mohli dojít k závěru, že digitální fotoaparát vlastně není nic jiného, než skládačka vybraná podle nějakého tajného velkoobchodního katalogu, nasypaná do krabičky podle originálního návrhu výtvarníka firmy - a mnohdy ani to ne (viz kupříkladu rodinu Fuji, která má tolik potomků, že až zrak přechází). No a pokud bychom k takovému závěru došli, mohli bychom usoudit, že to vlastně je jedno, který digitální aparát si koupíme, když je uvnitř totéž.

Tak jednoduché to přece jenom není.

Ony ty komponenty přece jenom jsou složitější než mechanismus náramkových hodinek (i to jsou skládačky několika málo výrobců). Každý výrobce, který se výrazně prezentuje na trhu digitální fotografie, sleduje především vlastní marketingovou politiku. Když tuhle větu po sobě čtu, mám z ní nepříjemný pocit, protože slovo "marketing" vyvolává představu bohapustého kšeftaření, jako by marketing byl pouze metodou, jak do obyvatelstva napumpovat výrobky. Jenže skutečnost je jiná. Každá firma má jistou představu, k jakému zákaznickému segmentu se chce obracet, co mu chce nabídnout a co očekává, že zákazníci budou s jeho výrobky dělat. Takže kupříkladu Canon předpokládá, že lidé budou jeho S20 nosit v kapse a pořizovat běžné fotografie ať už soukromé, nebo dokumentární. Nemá mnoho funkcí, je soustředěn skutečně jen na to nutné. Olympu se svou C-3030 Z nabízí mnohem širší varietu rozmanitých nastavení a funkcí, přirozeně na úkor bezprostřední pohotovosti. Na tahání po kapsách bych tento aparát nedoporučil (i když to lze), ale zase na tubusu mikroskopu bych spíš viděl Olympu (i když by tam ten Canon šel za určitých podmínek umístit taky).

Nuže, jsou to sice skládačky, ale jsou to skládačky nesmírně složitých komponent. Každá z nich má širokou škálu různých využití. Takže konečného uživatele ani tolik nemusí zajímat, kdo je původní výrobce komponent. Středem jeho zájmu musí být funkčnost, tedy, musí si položit otázku, co on sám od digitálního aparátu očekává, jaké funkce, jaké činnosti s ním chce provozovat - a teprve až má v tomhle jasno, je třeba aby se podíval na nabídku služeb a funkcí, jež jednotlivé přístroje nabízejí.

Čímž se dostávám, úplně závěrem, k myšlence kterou tu opakuju do omrzení, že totiž dvoumegový aparát není nutně dvakrát lepší než jednomegový a že třímegáč není nutně lepší než dvoumegáč. Dělá totiž chybu ten, kdo se rozhoduje jen podle tabulky technických parametrů. Digitální fotoaparáty mají duši, mají svoji individualitu, a proto doporučuji bedlivě číst v recenzích spíš onu omáčku, popisující, co recenzent s aparátem prožil, než hloubat nad kolonkami se suchými čísly.