Portrét! Je to fotografův zkušební kámen. Portrét má vypovídat o tom, jaký člověk je. V tom se liší od pouhé fotografické podobenky, která nás poučí leda o tom, jak člověk vypadá. Od portrétu žádáme mnohem víc: chceme, aby nám pomohl pochopit povahu zobrazovaného člověka, sílu jeho osobnosti, jeho přednosti nebo charakterové nedostatky.

Velký český portrétista František Drtikol o portrétu napsal: "Vejde člověk, jehož jsem ještě nikdy neviděl; mám vyhráno, podaří-li se mi zahlédnout jej ještě v oblékáme, kdy ještě měl svůj obvyklý obličej, svoje obyčejná gesta. Má-li portrét být dobrý, nesmi mi model být lhostejný; musí na mě působit určitě vystupňovaným dojmem: někdy je to krása linií, jindy obraz vnitřku, teple prozařující třeba rysy tuctové nebo nehezké, nepravidelné. Jde teď o to, aby obraz vyjadřoval týž dojem, jakým na mne působil; když vidím hotový portrét, musím míti týž pocit, jako když tu model byl a když jsem jej pozoroval -pak jsem spokojen a řeknu si, že je to portrétdobrý."

Toto je můj autoportrét - tak se vidím já.

Jsou dva hlavní způsoby, jak vytvořit portrét: fotograf se pokusí zachytit svůj model v jeho přirozeném prostředí, pokud možno v nějaké akci, anebo zobrazovanou osobu přímo ovlivňuje, takzvaně aranžuje. Nám bude pravděpodobně sympatičtější portrét živý, takzvaný "reportážní". Je však dlužno si uvědomit, že ty nejslavnější portréty dějin fotografie většinou vznikly "aranžovaně", převážně v ateliéru. Takto vznikly samozřejmě snímky klasika fotografického portrétu Nadara-Tournachona, Julie Cameronové a dalších velikánů minulosti. Své modely však aranžoval i nejslavnější poválečný portrétista, Kanaďan Josuf Karsh a samozřejmě je aranžuje i známý americký studiový fotograf Richard Avedon: Jeho čtyřportrét skupiny Beatles, provedený avantgardní barevnou technikou, ohromil koncem šedesátých let fotografický svět; vznikl samozřejmě ve studiu.

Portrét Káji Sadka vznikl během rozhovoru s přáteli. Je vybrán asi z dvaceti snímků.

Sotvakdy budeme fotografovat hlavy států jako Josuf Karsh. Své modely najdeme v bezprostředním okolí, ale i tam lze udělat skvělé snímky. Začneme fotografovat lidi, které známe nejlépe: rodiče, sourozence, přátele. Digitální fotoaparát se k pořizování portrétních snímků skvěle hodí - tím, že můžeme lidem ukázat jejich snímky na displeji. Brzy zjistíte, že digitální foťák je pořád ještě naprostá novinka a že většina lidí "digi" pořádně nikdy neviděla. A takové radostné pokukování po displeji láme ledy, lidé pak jsou méně ostražití. Je v tom asi nějaká magie, lidé mají v podvědomí pocit, že jim foťák "krade duši", jako si to myslímdomorodci na Nové Guineji. No a když jim ukážete výsledek na displeji, kouzlo je zlomeno: žádná duše, ale obyčejná fotka. Pochopitelně, až bude možné okamžitě vymandlovat na termosublimační tiskárně fotku a portrétovanému ji dát, ledy budou tát ještě rychleji. Technicky tomu nic nebrání už teď, je to ale zatím ještě drahý špás.

Kdo čeká tajnou radu, máji mít: reportážní portrét se snadněji dělá ve třech: k fotografování si pozveme "asistenta", aby portrétovanou osobu bavil, hovořil s ní, rozptyloval ji. Zobrazovaný člověk se časem uklidní a zapomene, že ho fotografujeme. Fotografování portrétu ve větší skupině je obtížnější, protože model pak bývá rozptýlený víc, než je nám milé.

S pomocí asistenta můžeme model usměrňovat neboli aranžovat: postavíme asistenta tak, aby se model díval přesně tím směrem, jaký nám vyhovuje. Je to jistě nejpřirozenější způsob aranžování. Fotografování portrétu není tak nudná záležitost, jak se domní-

vají ti, kdo se o to nikdy nepokusili. V této souvislostí bych rád připomněl scénku ze slavného Spielbergova sci-fi filmu "Blízká setkání třetího druhu". Dva chlapečkové se tam rozhodnou, že vyfotografují tatínka za zvláštních okolností: jeden si připraví aparát s bleskem a druhý nečekaně plácne tátu pingpongovou pálkou přes zadek. Ve chvíli, kdy hněv vrcholí, blikne bleskové světlo a neotřelý záběr je hotov. Budiž, takhle se to někdy může povést. Ale obecně platí opačná zásada: nikdy nepsoléhejme na jednu jedinou fotku. Pořiďme jich... kolik? Čím víc, tím líp, vždycky jen jedna bude nejlepší a dopředu nevíte, která.